Důležití lidé ve vývoji Luise Suareze o něm jako osobnosti, hráči či o incidentu s Patricem Evrou. Také o úskalích života v dospívání.

Není to ani týden, co se pětadvacetiletý útočník vrátil zpět na hřiště. V pondělí si proti Tottenhamu odkroutil necelou půlhodinu, která byla jeho první od Boxing Day, kdy nastoupil proti Blackburnu.

Přivítání na stánku úhlavního rivala bude asi pro Suareze hodně horké. Suarez incidenty prostě přitahuje, nepoutá pozornost jen góly nebo přihrávkami. Ve svém repertoáru má takové věci jako simulování, pokousání protihráče či zahrání ruky na brankové čáře ve čtvrtfinále mistrovství světa.

Doma v Uruguaji mu to však na pověsti hrdiny neubírá. Není brán jako rasista, ale jako „zubatá“ legenda. Fanoušci obdivují jeho přirozený talent a berou ho jako národního hrdinu s velkým srdcem.

Tak ho popisují známí, přátelé, rodina. Suarez se narodil jako jedno ze sedmi dětí otci Rudolfovi, který dělal vrátného a matce Sandře, který žila v domácnosti. Prvních šest let života vyrůstal na pomezí hranic s Argentinou. Poté je otcovo zaměstnání zavedlo do hlavního města Montevidea. Právě tam začal hrát hru, která z něj udělala milionáře a místního hrdinu.   

„Když jsme se přestěhovali do Montevidea, začali jsme ihned pro něj klub,“ říká matka liverpoolské sedmičky. „Slyšela jsem o klubu Urreta, kde hrálo mnoho dětí zbohatlíků. Tak jsem ho tam vzala. Za pár dní hráli přátelský zápas, Luis byl náhradník, klub prohrával 0:2. Tak ho trenér poslal na hřiště a on se mu odvděčil hattrickem. Vyhráli 3:2.“

V roce 1998 však Wilson Pirez, skaut nejslavnějšího celku Nacionalu, objevil velký talent, který v Suarezovi dřímal. „Poprvé jsem ho uviděl, když mu bylo devět. Na ten věk měl neuvěřitelné schopnosti, nestačil jsem zírat. Byl to úžasný chlapec, výborný fotbalista a také slušně vychovaný. Už tehdy bylo jasné, že z něj bude velký hráč.“

Mohl to být start skvělé kariéry, navíc když měl nastoupit do fotbalové školdy La Comerical. Jenže zasáhla vyšší moc, otec Rodolfo rodinu opustil, matka Sandra tak zůstala sama se sedmi dětmi. „Rodinný život byl obtížný, jelikož se rodiče rozešli. Nemohl jsem se na nic koncentrovat, a tak jsem skončil s fotbalem,“ popisuje Suarze obtížnou situaci. Nakonec však zakotvil v Nacionalu. „Život pro něj byl těžký,“ vzpomíná Pirez. „Nebyl ještě mentálně připraven na to být profesionálním fotbalistou. Těžké dětství mu však dodalo tolik potřebný hlad po úspěchu.“

Neměl to jednoduché, kvůli svému psychickému rozpoložení nedokázal naplno předvádět své fotbalové umění a nedostával tak v mládežnických týmech tolik příležitostí. V pubertě ho zase ohrožovaly drogy alkohol. Tomu se ale poměrně dobře vyhnul a soustředil se na fotbal. Ve dne trénoval, po nocích dělal úkoly do školy. Především si oblíbil matematiku.

Velkou roli v jeho životě sehrály, jak už to tak bývá, ženy. Pevný vztah měl mladý Luis s matkou a babičkou. Možná největší vliv na něj však měla Sofia Balbi, třináctiletá dívka, do které se v patnácti letech Suarez zamiloval. I teď je možná jediným člověkem, který mu rozumí.

„V patnácti jsem si našel dívku a naprosto mě to změnilo. Pomohla mi uvědomit si, jak důležitý je pro mě fotbal.“

Pirez si pamatuje, jaký měla na Suareze vliv. Chodila na tréninky i zápasy a on byl po uši zamilovaný. V její přítomnosti hrál ještě lépe. „Neměli moc peněz, takže byl zvyklý sbírat peníze na ulici ze země, pak se podělil s přítelkyní a koupili si něco dobré k snědku.“

Vše dostalo trhlinu v roce 2003, kdy se odstěhovala za svou rodinou do Barcelony. Podruhé v životě musel ustát těžkou ránu. Nejdříve ho opustil otec a poté dívka, kterou miloval. „Když Sofia odjela do Španělska, skončil jsem opět s fotbalem. Uvědomil jsem si pak ale, že jsem tomuhle krásnému sportu zasvětil již mnoho a měl bych v tom pokračovat.“

Věděl, že jedinou šancí, jak se opět setkat se Sofií, je přesun do Evropy. Vložil tak vše do přátelského zápasu s San Eugeniem, kdy jako náhradník vstřelil čtyři branky. Od té doby byl nezastavitelný. Po zápase, kdy jeho tým prohrál 0:3, ve sprše plakal kvůli tomu, že nedokázal skórovat. „Byl zvyklý dávat spousty branek, především v derby zápasech. Vždy, když bylo potřeba, tak udeřil nebo udělal něco, co rozhodlo zápas,“ popisuje Pirez.

V sedmadvaceti zápasech v dresu Nacioanlu dal deset bramek a vysloužil si vysněný přestup do Evropy. Směřoval do nizozemského Groningenu. „Sledovali jsme v Uruguaji jiného hráče," říká Rob Jans, bývalý kouč Groningenu a nyní kouč Heerenvenu. „Luis nás ale naprosto uchvátil a snažili jsme se vyjednat jeho transfer, co nejrychleji to šlo. Stal se nejdražší posilou v historii klubu. Byl to velký risk, ale vyplatil se.“

Nizozemský celek za něj zaplatil v přepočtu asi 667 tisíc liber. Suarez se tak dostal blíže k Sofii, chtěl ale víc. „Nehrál tady dlouho, odcházel však jako místní idol,“ tvrdí bývalý kouč Nacionalu Gustavo Bueno. „Nyní je idolem po celé Uruguaji, nedivil bych se, kdyby po něm jednou pojmenovali třeba stadion. Vždy, když sem přijede, zajde na zápas, podívat se na mládež. Najednou máme v Uruguaji posuty fanoušků Liverpoolu, vše kvůli němu.“

V listopadu 2010 se dostal na titulní stránky všech sportovních deníků. V utkání s PSV kousl Otmana Bakkala do ramene a vysloužil si přezdívku ´Kanibal z Ajaxu´. Oba hráči byli za vzájemný incident vyloučeni. Vše se stalo pouze pár měsíců po tom, co se stal v Ghaně nepřítelem číslo jedna.

V prodloužení světového šampionátu totiž na brankové čáře zahrál rukou, aby zabránil brance. Byl vyloučen, ale Asamoah Gyan penaltu nedal a Uruguay pak po penaltách postoupila mezi nejlepší čtyři celky. Mnohé navíc zarazila jeho velká radost po neproměněné penaltě. Za kousanec dostal sedmi-zápasový trest, v té době to pro něj byl nejhorší incident.

„Dokážete si představit, jak těžké pro něj bylo usadit se tady a zvyknout si,“ prozrazuje Jans. „Nebyl zde šťastný, chtěl hrát, v začátcích však kopal jen za rezervu. Byl netrpělivý a měl problémy s rozhodčími, byl příliš hádavý a temperamentní. Trvalo mu, než si zde zvykl. Když se však dostal do pohody, byl nejlepším hráčem, se kterým jsem kdy pracoval. Je to rozený vítěz, nesnáší porážky a někdy kvůli tomu i překročí pravidla.“

„Jednou jsem ho vystřídal a on byl tak nazlobený, že mi nepodal ruku a chtěl okamžitě do šatny. Byl jsem na něj opravdu naštvaný, hustě pršelo a já po něm hodil svůj deštník. Poté jsem mu řekl, že se takhle nemůže v Holandsku chovat. V dalším zápase jsme deset minut před koncem prohrávali 1:3 a nakonec jsme vyhráli 4:3. Luis dal dvě branky. Po zápase jsem mu dal svůj deštník a on se s ním předváděl před fanoušky.“

Bývalý útočník Fulhamu Erik Nevland, který byl spoluhráčem Szuarez v Groningenu si také pamatuje na těžké začátky uruguayského útočníka. „Groningen zaplatil za něj obrovskou sumu, za hráče, kterého nikdo v Evropě neznal. Neuměl ani holandsky, ani anglicky, takže jsme se museli domlouvat tělem. Byl náchylný na pády a vybojoval tak mnoho penalt a přímých kopů. Je to prostě jeho styl hry.“

„V začátcích to pro něj bylo složité, ale jakmile si zvykl a rozehrál, byl naprosto neuvěřitelný. Vždy měl v sobě neskutečný talent, v úvodu angažmá si ale nevěděl příliš rady. Groningen je tiché místo s mnoha farmáři. Je to skvělé místo, opravdu klidné, ale není tam prakticky co dělat, takže za zábavou jsme museli jezdit jinam. Dobře si rozuměl s hráči mluvící španělsky, brzy taky za ním přijela přítelkyně.“

Velkou vzpruhou bylo pro Suareze opětovné spojení se Sofií. Byl znovu šťastný a na hřišti to bylo znát. V průměrném nizozemském celku vstřelil deset branek a vysloužil si pozornost největšího klubu v zemi Ajaxu. Jeho přesun se však nerodil hladce. Původní nabídka 3,5 milionů byla odmítnuta, Ajax uspěl až s nabídkou 7,5 milionů liber. Herman Pinkster byl pověřen hledáním nových posil pro Ajax, jako první ho zaujal Suarez.

„Mimo hřiště je velmi zdvořilý a vychovaný člověk, což je na Jihoameričana trochu netypické. Když byl trénink ve tři, byl tam ve tři, vždy byl dochvilný.“ Pinkster zůstal se Suarezem velký kamarád, dokonce se zúčastnil jeho svatby v Montevideu v roce 2009. „Byla to velká párty. Začalo to večeří, pokračovalo tancem a následovala snídaně. Nemohl jsem uvěřit. Sofia je pro něj vším, je to jediná osoba, která ho může alespoň trochu zklidnit.“

„Jeho zaujetí pro hru a vášeň pro fotbal jsou jeho největšími zbraněmi. Můžete to vidět sami, hraje s neuvěřitelným zapálením. Všichni jej tady milovali, dával spousty branek. Před osudným kousnutím byl vytrvale provokován hráči PSV. Po zápase bylo lepší mlčet. Po zápase jsem se na něj podíval a řekl, že si o tom promluvíme zítra. Mrzelo ho to, důležité je vyhrát, ale nesmíte při tom soupeře zabít. Musel si uvědomit hranici. Občas ji v boji pro vítězství překročí. Byl však odhodlán být jedním z nejlepších v Evropě.“

„Když se stal onen osudný incident s Evrou, všichni jsme říkali: ´Ale nee, Luisi´. Nemyslím si, že by byl rasistkou nebo tak smýšlel. Prostě v boji opět překročil hranici. Obával jsem se právě toho, že neumí anglicky. Něco řekl, ale nechápal, jaký význam mají v Anglii a jak moc ho to může ovlivnit.“

I Nevland souhlasí, že Suarezova tohua po vítězství je jeho největší zbraní, ale i největším problémem. „Je pro hru neuvěřitelně zapálený, což je někdy ale špatné. Je to něco, na čemž musí zapracovat. Díky své zaujatosti pro hru dělá šílené věci, kterých se musí vyvarovat. Z tohoto trestu se však určitě poučí.“

„Potrestání za rasismus bylo směšné. Vím jistě, že Luis není rasista. Je mnohými provokován, protože ostatní vědí, že je temperamentní. Jinak je to zlatý chlapec. Můj syn od něj dostal dárek k narozeninám – zápas na Anfield Road. Zajistil nám lístky a poté i setkání s hráči. Navíc synovi daroval svůj dres ze zápasu,“ vzpomíná první kouč v Evropě Jans.

„Víme, že Luis není rasista,“ souhlasí i Pirez. „Má mnoho černých přátelů, s mnohými černochy hrál v týmu. Slovo negro se tady bere jinak. Používá se běžně a nikdo to nebere jako útok. Lidé z něj ale udělali exemplární příklad.“

„Určitě to pro něj bylo těžké,“ potvrzuje Pinkster. „Ale brzy zase bude ve své nejlepší formě. Čím víc je provokován, tím lépe hraje. Může dokázat velké věci.“

Bez kontroverzí se však tenhle útočník asi neobejde.