Útočník Liverpoolu Craig Bellamy se v interview pro Daily Mail rozpovídal o své akademii v Africe či o smrti Garyho Speeda, po které musel navštěvovat psychologa.

Jednu stránku Bellamyho povahy můžeme týden co týden vídat na fotbalových trávnicích. Naposledy se o jeho temperamentu a fotbalových kvalitách přesvědčili včera fotbalisté Wolverhamptonu.

Neúnavný útočník je ve svých dvaatřiceti letech dost možná v životní formě, svým gólem pečetil včerejší výhru na Molineux a před týdnem poslal Reds do finále Ligového poháru. A zatímco včera velšský bouřlivák zápasil s obranou Wolves, na stanici ITV 4 mohli diváci poznat i jeho druhou stránku osobnosti. Běžel tam totiž dokument o jeho charitativní akademii v západoafrickém státu Sierra Leone.

Za posledních pět let Bellamy investoval z vlastních úspor do akademie v regionu Kono již 1,2 milionů liber. Společně s organizací Unicef se také zasadil o znovuzrození nejvyšší ligové soutěže v zemi. Ta byla kvůli nedostatkům prostředků před pár lety zrušena. Činy bývalého hráče Blackburnu, Newcastlu, West Hamu nebo Manchesteru City jsou však nezištné.

„Nedělám to proto, aby na mě lidé měli pozitivní názor. Na tom mi opravdu nezáleží.“

Ukazuje to jediné, Bellamy na hřišti a v soukromí jsou dvě rozlišné postavy. „V Sierra Leone je opravdu krásná příroda. Jsou to nezapomenutelné okamžiky. A co je na tom všem úplně nejlepší je to, že kamkoliv se tam vydám, všichni mne znají. Můžeme mluvit například o místních vesnicích. Pro představu byste si museli představit Evropu před několika staletími či tisíciletími. Jsou to obyčejně chýše a kolem nich pobíhají kluci v dresu Stevena Gerrarda. Děti si tam nehrají s fotbalovým míčem, ale mají srolované ponožky nebo použijí pomeranč.“

„Jejich láska k fotbalu je ale asi taková, jako byla u nás tak před třiceti lety. Se všemi vymoženostmi, jako jsou počítače, auta, televize ztrácí pouliční hry na popularitě. Sierra Leone mi připomněla mé dětství a to, jak zapálený jsem do fotbalu byl já sám. Přimělo mě to něco udělat. Pocit, že mohu pomoct lidem, kteří jsou na tom o dost hůř než já, mi dává daleko větší radost než to, jak se mi vede na fotbalovém hřišti. Když ve fotbale něco dokážu, nebo i nedokážu, vypravím se do Sierry Leone a vidím, jak moc jsem schopný pomoct,“ svěřil se pro mnohé kvůli své zarputilosti oblíbený fotbalista.

Celý nápad vznikl v roce 2007, kdy Bellamy odcestoval právě do Sierry Leone navštívit starého známého z Cardiffu, který již s humanitární pomocí měl zkušenosti. Ve velšském útočníkovi se něco zlomilo a ihned mu bylo jasné, co by chtěl dělat, vše šlo velmi rychle. V posledním době svou snahu ještě zvýšil, a to hlavně díky tragické smrti Garyho Speeda. Smrt bývalého spoluhráče, kamaráda a v posledním roce i trenéra v něm ještě více vzbudila potřebu pomáhat. Přesto jej tato událost děsí denodenně.

V den úmrtí legendárního fotbalisty Bellamy nenastoupil k utkání s Manchesterem City a na Anfield Road si brzy všimli, že by tahoun jejich ofenzivy potřeboval odbornou pomoc. Liverpool mu tedy zařídil konzultace se sportovním psychologem Stevem Petersem, který mimojité spolupracoval s cyklisty Chrisem Hoyem či Bradlem Wigginsem. Pro Bellamyho měla sezení s tímto odborníkem velkou váhu. Jak sám říká, cítil se po nich svěží a klidný, plná rozvahy. V nedávném utkání měl mít údajně spor s Nigelem Reo-Cokerem, Bellamy se tomu ale jen usmívá.

„Reo-Coker se choval jak idiot. Jen jsem si z něj střílel a vtipkoval jsem. On to asi vzal vzal vážně a hulákal na mě, že se uvidíme v tunelu po zápase. Vysmál jsem se mu do obličeje, jelikož na Reebok Stadium odchází týmy do šaten odděleně. Mohli jste vidět, že já jsem nebyl agresorem, jen jsem se bavil jeho hloupým chováním.“

Slovo idiot napovídá, že „nový Bellamy“ je stále ve stádiu přeměny. On sám to ví. Nebyl však v zápase s Boltonem potrestán žlutou kartou, před zápasem s Wovlerhamptonem nedostal v devíti duelech za sebou žádnou kartu. Dokonce se ani nezabránil radostí po trefě, která Reds poslal po šestnácti letech do Wembley. Po zápase dostával zprávy typu ´Tak jsi to Mancinimu natřel´ a podobné. K italskému manažerovi však zášť necítí. Také dodal, že do Wembley pozval bývalého výkonného ředitele City Garryho Cooka a jednoho velšského doktora, který se stará o jeho kolena.

Jestli tohle ukazuje to, že i v dnešním světě fotbalu, kdy se hráči stěhují z jednoho klubu do druhého, mohou vznikat přátelství, je to ještě slabý odvar v porovnání s tím, jak Bellamy mluví o Garym Speedovi. Když se o něm zmiňuje, nikdo nepoužívá jméno, ale jen osobní zájmena. Slova Gary nebo Speedo jsou pro něj příliš bolestivá. O smrti Speeda hovoří jako o tom. „Steve Peters napsal knihu The Chimp Paradox (Chimp = šimpanz). Od té doby, co se „to“ stalo, ho pravidelně navštěvuji. Dokáže člověku neuvěřitelně porozumět.“

„I my jsme v podstatě šimpanzi. Především jsme myslí lidské bytosti, ale každý má uvnitř svého šimpanze, který způsobuje naše výbuchy a emoční projevy. Další části mozku je počítač. Když hraji fotbal, jsem kompletně přeorientován na šimpanze,“ přirovnává instinktivní jednání k lidoopovi.

„Proč se na sebe druhý den nemohu dívat? Protože to nejsem já, nesnáším to. Nesnáším pohled na to, jak neustále diskutuji s rozhodčím. Vždycky jsem byl jako Jekyll a Hyde. Můj soukromý šimpanz tam ve mně bojuje. Když vidíte top sportovce, tak tohle nedělají. A víte proč? Protože jejich počítač poráží šimpanze.“

„Lidé říkají, že kdybych na hřišti nebyl tak temperamentní, byl bych sotva polovičním hráčem, než jakým doopravdy jsem. Jsou to ale kecy. Vím, že bez toho bych byl ještě daleko lepším hráčem. Uvažoval bych racionálněji. Když se dějí přirozené věci, musíte přepnout na mód počítače, ne na mód šimpanz. Dostal jsem možnost navštěvovat Steva Peterse, i když to byl kdysi věc, které jsem se bál jako čert kříže. Myslel jsem si, že dělám vše správně. A i tohle stojí za mou současnou formou, má to na mě velký vliv. Viděli jste oslavu po brance do sítě City? Nelítal jsem jako blázen, jen jsem si chtěl upravit ponožky. A pokud vyhrajeme, tak vyhrajeme.“

„Zažil jsem již mnoho semifinálových zápasů, při mnoha z nich jsem však byl zraněný. V loňském semifinále play-off v dresu Cardiffu jsem se zranil po patnácti minutách prvního zápasu. Věřím, že to bylo dáno vypjatostí daného okamžiku. Do těchto zápasů jsem chodíval so obavami, že se stanou věci, které nemohu ovládnout. Chodil jsem do těchto zápasů s myšlenkou ´Nemohu zklamat, co když selžu´? Jak můžete odehrát dobrý zápas, když sám na sebe vytváříte ještě větší tlak? Nastoupil jsem a natáhl si stehenní sval. Prohru Cardiffu jsem přečkal, problém však byl, že jsem byl připravený prohrát.“

Craig Bellamy je v liverpoolském apartmá sám. Manželka se třemi dětmi, ti všichni žijí v Cardiffu. Má tedy spoustu času přemýšlet o současnosti a o tom, co přijde. Dlouho mu připadalo, že je fotbalem až posedlý. Až doktor Peters jej přesvědčil, že nejde o posedlost, ale o oddanost hře. Vtloukl mu do hlavy, že život plný medailí není tak nezdravý, jak si Velšan zprvu myslel.

„Zjistil to již po desíti minutách našeho prvního sezení. Jejich účelem není to, abych se stal lepším fotbalistou, o to opravdu nemám zájem. Pokud to prospěje mé hře, budu jen rád, prioritní to ale není. Důležitější je, aby mi to pomohlo po fotbale, po ukončení kariéry. Chci, aby mi to pomohlo zvládnout to, že již nebudu běhat po trávníku. Budu muset zaručit, abych si plně užíval normální život s rodinou, hraní si s dětmi. Nesmím se stresovat věcmi, které jsem neměl či nedokázal.“

„Většinu své kariéry jsem věřil, že budu souzen pouze na základě toho, čeho jsem dosáhl a co jsem dokázal vyhrát. Měl jsem pocit, že musím něco vyhrát, jinak bude má kariéra propadák a jednoduše selžu. Je to ale směšné. Změnila by mě trofej jako člověka? Ne. Udělala by ze mě lepšího hráče? Ne. Tak s čím si sakra dělám starosti? Kdybych se zabýval jen tímhle, každý den bych sám sebe mučil. Co když skončím s kariérou a zjistím, že vše, čeho jsem ve fotbale dosáhl, byla ztráta času? Nikdo tomuhle nevěří, já ano.“

Nyní však v Liverpoolu našel vytoužený klid. Sám byl ohromně vděčný za reakci klubu i fanoušků po tragické události, která jej zasáhla. Stále se udržuje v kontaktu s rodinou zesnulého fotbalisty a synové Garyho Speeda byli dokonce v hledišti při semifinále League Cupu proti Man City. Na konci měsíce sehraje velšský národní tým přátelský zápas s Kostarikou, který bude pojat jako rozlučka s bývalým manažerem Walesu. Není však jisté, zda v národním týmu bude i poté pokračovat.

Bellamy chová respekt k novému manažerovi Chrisi Colemanovi a měl spory se Speedovým asistentem Raymondem Verheijenem, přesto jej popisuje jako skvělého kouče, ale také jako typického holandského trenéra. Coleman však údajně s Nizozemcem spolupracovat nebude. Dále je tu Velšská Fotbalová Asosicace. Bývalý kapitán Walesu není spokojen s nedostatkem komunikace a souhlasí s Aaronem Ramseym, který o tom také promluvil. Je to komplikované. A co jej nevíc děsí, je absence Speeda.

„Největší obavy mám z toho, že tam budu a on ne. To bude vůbec to nejtěžší, Tento zápas bude památečním, bude to vzpomínkový zápas. Ale pak, kdo ví, co bude. Ale po „tom“, opravdu nevím. Můžu se rozhodnout tak či onak. Bude pro mě těžké dále pokračovat vzhledem k tomu, co se stalo. Je navíc spousta lidí, se kterou bych potřeboval probrat. Reprezentovat Wales je pro mne vším, je to největší úspěch, jakého jsem kdy dosáhl. Ale ta událost se mě hluboce dotkla, ovlivnila mě.“

„Stále jsem to nepřekonal a myslím, že se mi to již nikdy nepodaří. Nebyl to pro mě jen spoluhráč. Byl to můj fotbalový idol, byl vším, čím jsem chtěl být já sám a čeho jsem chtěl dosáhnout. Posledních deset let jsem s ním vždy alespoň jednou týdne hovořil. Nyní se udržuji v kontaktu s jeho dětmi, takřka každý den. Pomáhá mi to, jelikož mi ho hodně připomínají.“

Tři dny před zápasem národního týmu sehraje i další emočně silný zápas. Ve finále League Cupu nastoupí proti svému mateřskému klubu Cardiffu City, kde navíc působil v loňské sezoně. Navíc ve Wembley, kde Bellamy nikdy nehrál. Rád vzpomíná na staré Wembley a zápasy, kdy každý vypadal tak unaveně. To vše přispívá ke spontánní reakci, které se od něj možná dočkáme.

„Jsou to pouze tři nebo čtyři měsíce, co takhle přemýšlím. Je skvělé mít sen, na něco se těšit. Nemůžete však dopustit, aby vás to příliš pohltilo a odradilo vás to od ostatních myšlenek. Musíte si pamatovat a vážit si toho, co máte.“

zdroj: dailymail.co.uk