V předchozím vyprávění jsem popsal možnosti sledování anglického fotbalu v sedmdesátých letech, takže už znovu nebudu opakovat jaké televizní pořady, noviny a časopisy mi jej přibližovaly.

V tomto ohledu se v osmdesátých letech nic nezměnilo, snad jen jsem minule zapomněl napsat, že v televizi dávali ještě „Pohárový výběr", který mapoval soutěžní zápasy mezi evropskými kluby.

Tehdy se hrály tři evropské poháry (PMEZ, PVP a UEFA) velmi jednoduchým vyřazovacím systémem, který platil po celá osmdesátá léta, teprve od začátku devadesátých let došlo k úpravám. Nechce se mi to blíže vysvětlovat, ale pokud bude třeba, příště to napravím.

V první polovině osmdesátých let se bohužel nic nezměnilo ani v politickém klimatu československé společnosti. Vládla hluboká komunistická totalita a já, přestože jsem měl možnost vystudovat střední a posléze i vysokou školu, věděl jsem už na prahu dospívání, že jsem se nenarodil v zemi s ideálním režimem.

Bylo mi brzy jasné, že ve státě ovládaném komunisty nejenže své sny a představy o životě nenaplním, ale že vůbec bude problém přežít v takové zemi bez průšvihu. Dodnes nevím, jak jsem takovou frustraci mohl zvládnout, ale že mi pomohl fotbal a speciálně ten anglický, je víc než jisté. Pojďme tedy raději hned zpátky k této krásné hře, která nás spojuje.

Minule jsem své vzpomínání zakončil tím, že můj Liverpool získal v sezóně 1979-80 mistrovský titul, ale z nejcennější evropské soutěže byl vyřazen již v prvním kole Dynamem Tbilisi. V Evropě v této sezóně uspěly jiné anglické týmy.

Arsenal se probojoval až do finále druhé nejcennější soutěže, „Poháru vítězů pohárů", v němž nešťastně prohrál s Valencií po bezbrankovém průběhu na penalty. Úspěšnější byl v poháru č. 1 o čtrnáct dní později Nottingham Forest, který naopak aspoň podle našich novin šťastně porazil 1:0 Hamburg SV, přičemž se všude psalo o zázračných zákrocích reprezentačního gólmana Petera Shiltona.

Oba tyto finálové zápasy bylo možné zhlédnout na naší televizi, ale ani jeden z nich jsem neviděl. V druhém případě si pamatuji, že jsme se v ten večer vraceli ze školního výletu prvního ročníku gymnázia. O to víc jsem se ale těšil na nadcházející Mistrovství Evropy v Itálii, kam se probojovala jak československá reprezentace, tak fotbalisté Anglie.

Doma jsem přál tehdy brněnské Zbrojovce, která v té sezóně hrála ještě velmi dobře, skončila druhá za vítězným Baníkem Ostrava a probojovala se dokonce až do čtvrtfinále poháru UEFA. O to větším zklamáním pro mě bylo, že do československé reprezentace pro ME nebyl nominován ani jeden hráč z jejich řad.

A co víc, mistrovský tým Baníku dopadl jen o málo lépe. Tehdejší československou reprezentaci vedl slovenský trenér Vengloš a vytvořil ji převážně z bratislavských týmů a z Dukly Praha, kterou jsem nenáviděl coby umělý tým vytvořený komunistickým režimem. Okamžitě jsem pocítil obrovskou apatii k takovému výběru.

Když jsem si potom přečetl jména na soupisce Anglie, kde naopak vévodili liverpoolští hráči, byla moje volba komu fandit úplně jasná. Zklamání v průběhu šampionátu potom bylo obrovské. Zatímco Československo vybojovalo překvapivě bronzovou medaili, Anglie jako jeden z favoritů skončila až třetí ve své skupině a do bojů o medaile nezasáhla.

Anglickému trenérovi jsem měl za zlé, že velmi málo využil služeb dvou tehdejších liverpoolských hvězd, nejlepšího střelce anglické ligy Davida Johnsona (s kterým jsem se loni v září osobně setkal) a jednoho z mých největších oblíbenců všech dob, Terry McDermotta. Nicméně právě od tohoto mistrovství minimálně do pádu totality jsem fandil vždy na prvním místě Anglii a poté všem ostrovním reprezentacím, přestože mi to prakticky dodnes mnoho radosti nepřineslo.

Toto se přeneslo i na klubovou úroveň, když anglické týmy občas do naší země zavítaly, přál jsem jim. Už v roce 1978 jsem mohl sledovat, jak Dukla Praha postoupila přes Everton, který přijel do Prahy bránit hubený náskok 2:1 z Goodison Parku a pojal to tak se vším všudy.

Hráči na černobílé obrazovce v tmavém tehdy podali zbabělý výkon, který byl po zásluze potrestán, byť až v závěru zápasu. Nepíšu to z žádné zášti coby fanoušek městského rivala, naopak, přál jsem jim postup, Duklu jsem už tehdy neměl vůbec v lásce.

Na podzim 1980 se potom stala v Praze velkou atrakcí návštěva vedoucího týmu anglické ligy, Ipswiche Town, který se v 2. kole poháru UEFA střetl s Bohemians. Mrzí mě, že jsem z tohoto dvojzápasu viděl jen gólové sestřihy, protože se podle všeho bylo na co dívat.

Kádr Ipswiche byl tehdy plný reprezentantů Anglie (z nejznámějších bych jmenoval stopera Butchera a střelce Marinera) a Skotska (Wark, Brazil). Zápas z ostrovů naše televize tuším ani nevysílala, po hladké výhře 3:0 se zdálo, že Ipswich snadno postoupí, nakonec ale byl rád, že v Praze prohrál jen 0:2. Bohemians měli i po odchodu své největší hvězdy, Antonína Panenky, velmi dobrý tým, který si udržoval vzestupnou úroveň.

Ipswich své tažení pohárem UEFA pak dotáhl až do vítězného konce. Škoda, že finále tohoto poháru se hrávalo systémem doma - venku a naše televize je nikdy nedávala. Dokonce ani na rakouské televizi tuším tyto zápasy málokdy vysílali, i když na to si už přesně nepamatuji.

Zrovna v roce 1981 mě to mohlo dost mrzet, protože oba finálové zápasy Ipswiche s holandským Alkmaarem byly podle všeho velmi atraktivní. V anglické lize však skončil Ipswich nakonec až druhý, když ve finiši podlehl Aston Ville. Pro zajímavost, třetí skončil Arsenal, čtvrtý West Bromwich a až pátý Liverpool.

Z dalších týmů dnešní tzv. big4 skončil až osmý Manchester United a Chelsea se pohybovala kdesi ve středu tabulky druhé ligy. Osobně chci samozřejmě vidět Liverpool výše, ale jinak bych takovouto pestřejší tabulku určitě do budoucna znovu přivítal.

Tím jsem vlastně už naznačil, že pro Liverpool v průběhu sezóny 1980 - 81brzy jasně vykrystalizovala priorita - zkusit potřetí vyhrát nejvýznamnější evropskou soutěž, PMEZ. Po úvodním rozlosování jsem byl přesvědčen, že se situace z předchozích dvou let, kdy Liverpool vypadl hned v prvním kole, tentokrát opakovat nemůže.

Finský soupeř Oulu Pallesoura sice uhrál doma remízu 1:1, ale odvetný zápas na Anfieldu se stal gólovou exhibicí s deseti góly v síti Finů. Druhého soupeře ale bylo třeba brát už mnohem vážněji. Byl jím skotský mistr Aberdeen. Na půdě soupeře dokázal Liverpool vyhrát 1:0 gólem, který dodnes považuji za jeden z nejkrásnějších, který jsem od mého klubu kdy viděl.

V pořadu „Pohárový výběr" jej samozřejmě nemohli vynechat, padl po nádherné kombinaci, kterou fantasticky zakončil Terry McDermott. Byl to jeden z momentů, kterými si tento hráč získal moje srdce ještě o něco víc než další liverpoolští hráči.

dvetu na Anfieldu popsal tehdy náš tisk v tom smyslu, že Aberdeen začal zápas velmi aktivně, ale před přestávkou si dal vlastní gól a sesypal se. Viděl jsem opět jen sestřih branek znamenajících vítězství 4:0, takže neumím posoudit, do jaké míry se na tomto výsledku podepsal mladý, nezkušený trenér Aberdeenu - jmenoval se myslím Alex Ferguson nebo tak nějakJ. V každém případě tento výsledek znamenal hladký postup Liverpoolu do jarních čtvrtfinálových bojů PMEZ v roce 1981.

Mezi nejlepších osm týmů se probojoval i československý mistr, ostravský Baník a tak jsem měl jasno, koho bych si přál ve čtvrtfinále za soupeře. Nebylo mi však přáno, stejně jako dlouhá léta poté. Liverpool až na dvě výjimky nikdy neměl štěstí na soupeře z obou zemí bývalého Československa. Je až neuvěřitelné, že se za celou historii evropských pohárů reds utkali pouze v roce 1998 s Košicemi a v roce 2000 s Libercem.

Na jaře 1981 se Liverpoolu ve čtvrtfinále postavil bulharský mistr CSKA Sofia, jinak přemožitel obhájců trofeje z Nottinghamu. O podcenění soupeře tedy nemohla být řeč a možná i proto bylo už po prvním utkání na Anfieldu prakticky rozhodnuto.

Zápas se hrál přesně v den třicátých narozenin Kenny Dalglishe, samotný King Kenny se však na gólostroji nepodílel. Z dárku v podobě vysokého vítězství 5:1 měl sice jistě radost, v ten večer se však zaskvěl především Graeme Souness, který zaznamenal hattrick. Odveta už opravdu byla formalitou, Liverpool vyhrál i v Sofii 1:0 a já jsem se mohl těšit na los semifinále, které mělo ten rok hvězdnou účast.

Sešli se zde mistři nejkvalitnějších evropských ligových soutěží, vedle Liverpoolu ještě Real Madrid, Inter Milan a Bayern Mnichov. Když jsem se z rádia dozvěděl soupeře, nebyl jsem vůbec nadšený.

Bylo mi sice jasné, že v této fázi soutěže si už nelze příliš vybírat, ale německý tým se spoustou reprezentantů a mistrů Evropy z předchozího roku v čele s KH Rummeniggem a Paulem Breitnerem vzbuzoval v mých očích ze všech tří týmů největší respekt. Jedinou příznivou zprávou byla velká pravděpodobnost, že oba zápasy bude vysílat rakouská televize, což se také stalo.

První zápas se hrál v Liverpoolu jako vždy ve skvělé divácké kulise. Bohužel tehdy jsem ještě měl k dispozici pouze černobílou obrazovku a na rakouské televizi nám nešel zvuk, byl jsem tedy hodně ochuzen. I tak jsem ale vnímal, že diváci na Anfieldu jsou opět fantastičtí.

Že bude samotný zápas velmi těžký, mi napověděly už titulky se sestavami obou týmů, především co se týče složení liverpoolského útoku. Vedle Dalglishe nastoupil s číslem 9 nikoli mnou zcela samozřejmě očekávaný David Johnson, ale nějaký neznámý hráč jménem Rush. Vůbec nic jsem o něm nevěděl, díky absenci zvuku mi bylo zatajeno v ten večer i jeho křestní jméno. Ničím zvláštním mě tento fotbalista během zápasu také nezaujal. Johnson byl pravděpodobně zraněn, což se ale v těch dobách opravdu nemělo ke mně jak dostat.

Dnes se této liverpoolské legendě musím pochopitelně omluvit za své tehdejší smýšlení. Proti výborné obraně Bayernu by bylo těžké pro každého útočníka, aby se prosadil a Rush byl v době konání tohoto zápasu opravdu ještě velmi mladý, nezkušený hráč.

Jinak byli oba soupeři velmi vyrovnaní, navzájem dobře přečtení, takže zápas byl hodně o taktice a osobních soubojích. Šancí nebylo mnoho, Liverpool měl díky domácímu prostředí mírnou převahu, Bayern však měl z brejků větší možnosti ke skórování, v prvním poločase dokonce nastřelil břevno.

Utkání řídil slovenský rozhodčí ing. Vojtěch Christov, kterého jsem v tu dobu neměl příliš v lásce, protože asi rok předtím velmi poškodil v důležitém zápase brněnskou Zbrojovku. A ani v onen dubnový večer 1981 na Anfieldu se mi jeho výkon nelíbil, zdálo se mi, že drobně připískává Bayernu a hlavně jsem těsně před koncem viděl neodpískaný faul na Dalglishe v pokutovém území. S odstupem času ale připouštím, že jsem možná byl proti Christovovi zaujatý a také jsem pravděpodobně fandil trochu nekriticky.

V každém případě se zrodila bezbranková remíza, s kterou byli jistě spokojenější hosté z Mnichova, i když výsledek mohl být pro ně ještě lepší. Já jsem však věřil, že Liverpool ještě neřekl poslední slovo, tušil jsem, že zápas v Bavorsku bude vypadat podobně, že tentokrát bude hrát na brejky Liverpool a že v zápase tak vyrovnaných soupeřů rozhodne štěstí.

S touto prognózu pro odvetný zápas v Mnichově jsem mohl být po utkání směle považován za velkého fotbalového odborníka, protože tento můj výše popsaný scénář vyšel prakticky do detailu! Včetně oné potřebné dávky štěstí, které se v tomto případě usmálo z mého pohledu na správnou stranu.

Zápas byl opět vyrovnaný, tentokrát se ale role opravdu obrátily, mírnou převahu měli Němci, zatímco Liverpool hrál na brejky a sedm minut před koncem jeden z nich využil. Ray Kennedy si výborně zpracoval míč na prsou, prudkou, přesnou střelou k pravé tyči rozvlnil síť soupeřovy branky a na tribunách mnichovského Olympijského stadiónu začala skupina liverpoolských fanoušků bouřlivě oslavovat.

Domácí sice ještě zápas zdramatizovali, tři minuty před koncem Phil Thompson špatně odvrátil hlavou míč a a KH Rummenigge ukázal svoji třídu, když odražený míč pohotově uklidil za záda bezmocného Raye Clemence. Tento gól však měl podle známých pohárových pravidel jen poloviční hodnotu toho liverpoolského a i když to ještě bylo drama, tak reds už domácím víc nedovolili a po závěrečném hvizdu se radovali se z postupu do pařížského finále. A já pochopitelně s nimi.

Poslední překážkou k zisku trofeje byl Real Madrid. Soupeř si věřil, jejich jugoslávský trenér Boškov prohlásil, že Liverpool má přestárlý tým a že má recept, jak jej přehrát. Byly to docela logické úvahy, Liverpoolu se v anglické lize onu sezónu opravdu příliš nedařilo, a možná právě vysoký průměrný věk byl jednou z příčin neúspěchu v této dlouhé soutěži.

Já jsem ale věřil, že to reds zvládnou, protože podle mě nejtěžší překážku překonali už v semifinále. Při své tehdejší určité naivitě patřící k mému věku šestnácti let jsem měl větší strach z toho, že zápas neuvidím, než ze soupeře. Zápas sice československá televize vysílala, ale jeho termín se kryl se školním výletem do Nízkých Tater a možnost jeho zhlédnutí byla krajně nejistá.

V den zápasu jsem se tedy spolužáky zabýval horskou turistikou a žil jsem v napětí, co mě večer čeká, zda zápas vůbec uvidím. Spali jsme v chatkách a jediná naděje jak finále vidět byla restaurace, kam jsme šli na večeři.

V minulé části vyprávění jsem se zmínil, že za minulého režimu byla tendence v hospodách sportovní přenosy nepouštět, zdejší restaurační zařízení mě však mile překvapilo. Minimálně jeden z číšníků chtěl zápas vidět a obrazovku během prvních minut zápasu zapnul.

A tak jsem mohl spolu s několika spolužáky a s několika dalšími lidmi sledovat opatrné, vyrovnané utkání, které, podobně jako oba semifinálové zápasy s Bayernem mnoho šancí nepřineslo. Krátce po přestávce mi zatrnulo, když Real našel díru v zadních řadách Liverpoolu a obránce bílého baletu Camacho postupoval sám na Clemence, naštěstí však přehodil nejen jej, ale i branku.

Jinak ale bylo vidět, že soupeři se na sebe dobře připravili, což bylo nakonec logické. Přesto se mi postupem času zdálo, že se trenér Realu Boškov možná přepočítal v tom nejdůležitějším. Jestli si totiž myslel, že díky vysokému věkovému průměru hráčů Liverpoolu udolá Real hráče v červeném fyzicky, tak opak se ukázal být pravdou. Liverpool s postupujícím časem získával stále více půdu pod nohama.

Nezdálo se mi ale, že dokáže zasadit rozhodující úder, protože obrana Realu fungovala výborně. S přibývajícím časem jsem stále více tipoval, že utkání se bude dle tehdejších regulí o dva dny později opakovat, pokutové kopy v ten večer ještě na řadu přijít nemohly. Do konce zápasu, který začal zhruba v 20:15, zbývalo necelých deset minut, když zasáhla vyšší moc. Pokud si teď znalci fotbalové historie myslí, že vědí, co bude následovat, hned je vyvedu z omylu.

Matně si vzpomínám, že Liverpool se chystal vhazovat nedaleko od branky Realu, když číšník přistoupil k televizi a nekompromisně ji vypnul se zdůvodněním, že je 22 hodin a on musí zavírat. Že je mu to samotnému líto, ale že se nedá nic dělat.

Jeho strach z porušení řádu a pořádku, který tu stanovila ona vyšší komunistická moc, byl větší, než touha dodívat finále Poháru mistrů evropských zemí! Marně jsme jej všichni přemlouvali, aby nám nechal televizi puštěnou ještě aspoň těch pár minut normální hrací doby.

Nevím, jestli se někdo dokáže vžít do mého rozpoložení, sám to neumím popsat. Vím jen, že jedinou útěchou mi bylo přesvědčení, že se tento večer nerozhodne a bude se hrát za dva dny, v pátek, opakovaný zápas, který si už budu moci vychutnat doma.

Právě na pátek byl naplánován návrat z výletu a spočítal jsem si, že večer už stihnu sedět doma u obrazovky. Že středeční zápas skončí i po prodloužení bezbrankovou remízou tipovali i další „odborníci" z řad mých spolužáků, kteří se mnou zápas sledovali.

Měl jsem s sebou na Slovensku malé tranzistorové rádio, díky němuž jsme už ve středečním odpoledni mohli poslouchat průběh zápasu kvalifikačního zápasu na MS 1982 Československo - Island. Naši fotbaloví funkcionáři nevěřili, že by se československý mistr mohl probojovat do finále PMEZ a tak v klidu naplánovali na stejný den zápas kvalifikace MS!

Ano, i tohle bylo možné v době, o které je řeč. V místě ubytování jsem však ve čtvrtek po ránu nechytl na svém přijímači stanici, na které by mi řekli, jak včerejší velké finále dopadlo. Na následující túru jsem si rádio nebral, doufal jsem, že cestou někde seženu noviny, ale ani to mi nebylo přáno. Vzpomínám si, že jsme se ten den vrátili kvůli nepříznivému počasí z putování dřív, znovu jsem ladil tranzistor, ale pokud tam bylo něco ze sportu, tak se to týkalo zápasu československé reprezentace.

Neviděli jsme ani večerní zprávy, ale stejně, když o tom teď přemýšlím, tak vlastně vůbec nevím, jak je možné, že jsem se ani od nikoho konečný výsledek finále PMEZ za celý čtvrtek nedozvěděl. Ani v pátek ráno to nebylo jiné, informační embargo ve slovenských horách dávalo mojí nervové soustavě pořádně zabrat. Až teprve při odjezdu, na nádraží v Liptovském Mikuláši (nebo v Liptovském Hrádku - už přesně nevím), se mi povedlo zakoupit jakýsi slovenský deník, tuším to byla „Smena", v každém případě šlo o jediné noviny, které byly v zdejším stánku k dispozici. Dychtivě jsem je otevřel.

Věděl jsem, že konečný výsledek stihli přinést ještě ve čtvrtek a v pátek jsem mohl očekávat už pouze nějakou doplňující reportáž. Dlouho jsem během listování v novinách nemohl žádnou zmínku o pařížském finále najít a už už jsem si myslel, že zápas skončil opravdu podle našich tipů 0:0 a není tedy asi co blíže komentovat.

Nakonec však mé oči spočinuly na malém, nenápadném titulku, na který se ani po těch dlouhých letech nedá zapomenout. Nadpis v překladu do češtiny zněl: „Měl Real reálnější šanci?" Možná to tam tak vlastně bylo i napsáno, v některých novinách byly převzaté články z českých novin (a naopak). Dnes už si to přesně nepamatuji, není to však zase tak důležité. Hlavně jsem ihned pochopil, co to znamená, zvlášť když v podtitulku se psalo o třetím triumfu Liverpoolu v nejcennější evropské pohárové soutěži.

Okamžitě jsem to nadšeně oznámil vedle sedícímu kamarádovi, ten však podle očekávání jen zklamaně vydechl a utrousil cosi neslušného, protože fandil Realu. Já jsem si pak už v klidu přečetl, že vítězství anglického týmu bylo zasloužené, že Liverpool eliminoval všechny zbraně soupeře, sám stupňoval tempo a měl větší vůli zápas rozhodnout. Jistě si každý dovede představit, že cesta domů probíhala pro mě velmi radostně a vůbec jsem nelitoval, že večer po příjezdu už žádný fotbal neuvidím.

Víc jsem si přečetl o zápase až po návratu domů, v sobotních Zemědělských novinách. Tento deník, který jsme doma odebírali, uměl často ohledně anglického fotbalu příjemně překvapit. A i tehdy zde vyšel o finále obsáhlý článek, jehož název si také pamatuji: „Dva světy, jedna krása".

Možná jej mám ještě někde schovaný. Doprovodila jej i malá černobílá fotka kapitána Liverpoolu Phila Thompsona držícího nad hlavou ušatý pohár. Přestože utkání bylo spíš taktickou, šachovou bitvou, noviny se vyjádřily o úrovni zápasu velmi pochvalně, což ostatně samotný titulek napovídá.

Reportáž byla zhruba o tom, že neutrální diváci zpočátku asi fandili Realu, jehož hráči byli jako jednotlivci lepší a techničtější, postupně si však stále více získávala sympatie a také slavila úspěch strojová a téměř bezchybná kolektivní hra Liverpoolu. Že hráči středu pole, zejména McDermott a Ray Kennedy postupem času stále více přehrávali stejnou řadu soupeře, častěji a odvážněji vysílali do útoků Dalglishe a Johnsona.

A že si tedy Liverpool zasloužil minimálně o ten jeden gól vyhrát. Vše, co bylo v článku napsáno, bylo v podstatě v souladu s tím, co jsem viděl. Také jsem se dočetl, že gól Alana Kennedyho musel padnout velmi brzy poté, co nám číšník v restauraci znemožnil dosledovat zbytek zápasu.

Když jsem později rozhodující moment utkání viděl, tak jsem dokonce nabyl dojmu, že se to muselo stát právě po onom vhazovní, které bylo to poslední, co jsem v onu slavnou květnovou středu 1981 z přenosu z Paříže spatřil. Tak či tak, nic s tím dnes už nenadělám, ale důležité je, že v historii je zapsán jako vítěz PMEZ 1981 FC Liverpool!

• prečítajte si aj Jak jsem sledoval anglický fotbal v 70. letech minulého století