Sezóna 1983 – 1984 mi přinesla velkou radost jako fanouškovi Liverpoolu, ale také zklamání v evropské kvalifikaci pro ME ve Francii.

Už na podzim 1983 bylo jasné, že na turnaji neuvidím anglický národní tým, jenž prohrál souboj o ME s Dánskem, které tehdy udělalo obrovský výkonnostní skok.

Na MS se neprobojovaly ani ostatní reprezentace z ostrovů, stejně jako sympaticky omlazená československá reprezentace. A tak jsem červnu 1984 sledoval Mistrovství Evropy s velkým nadhledem, jako jakési nutné zlo, i když musím přiznat, že k vidění byly většinou velmi krásné zápasy.

Ale všechno zlé k něčemu dobré. Mistrovství Evropy probíhalo v době, kdy jsem v prvním ročníku absolvoval nejtěžší zkouškové období na VŠ a přestože jsem fotbal nevynechával, tak jsem se do něj ani úplně neponořil a dokázal jsem se i učit. Výsledkem byl postup do dalšího ročníku a tedy mimo jiné i relativně klidnější možnost sledování anglického fotbalu na dálku v následujících letech.

Po úspěších svého klubu jsem byl na další sezónu hodně nadržen a očekával jsem pokračování vítězné cesty. Liverpool měl v předchozích třech letech pokaždé slabší start, ale vždy nakonec mohutným jarním finišem vybojoval titul. Když tedy reds začali novou sezónu znovu vlažně, nechávalo mě to zpočátku klidným.

Jenže v druhé půli října přišla prohra na domácím stadiónu s Evertonem 0:1 a po ní v tabulce pád na sedmnácté místo s bilancí 2 vítězství, 5 remíz a 4 porážek z jedenácti zápasů (není divu, že jsem si na to v letošní sezóně ve stejnou dobu hned vzpomněl, situace byla prakticky identická) a já jsem začal tušit, že to tentokrát mí oblíbenci s bohorovností na prahu sezóny přehnali a že se počtvrté za sebou titul na Anfieldu asi slavit nebude.

A ačkoli se od té chvíle Liverpool konečně začal zvedat, stále víc bylo zřejmé, že první místo bude opravdu tentokrát mimo dosah. Jarní finiš reds sice znovu přišel, stačilo to ale „jen“ na druhé místo, vybojované až na cílové pásce. Suverénním vítězem, tuším s 13 bodovým náskokem, byl znovu tým z města u řeky Mersey, ale tentokrát z druhé strany Stanley parku. A nutno přiznat, že zcela zaslouženě.

Everton naznačil své možnosti už v předchozí sezóně, kdy vyhrál FA cup, čímž si také vybojoval účast v druhé nejcennější evropské soutěži, PVP.

Jejich tehdejší trenér Howard Kendall vybudoval skvěle sladěný tým, který se jen hemžil reprezentanty ostrovních zemí, jako např. Southall, Stevens, Steven, Reid, Sheedy, střelec jediného gólu ve vzpomínaném zápase na Anfieldu Sharp a hlavně Andy Gray, skotský útočník, který měl v oné sezóně fantastickou střeleckou formu.

Anglickou ligou, FA cupem i Evropským pohárem procházeli Toffies zcela suverénně. V Evropě to odnesl i Inter Bratislava, což se dalo sledovat také na našich obrazovkách. Semifinálový dvojzápas PVP s Bayernem Mnichov, označovaný právem jako předčasné finále, vyzněl také jasně pro Everton.

Ve skutečném finálovém klání v Rotterdamu proti Rapidu Vídeň bylo jen otázkou času, kdy se hráči v modrém prosadí. Trvalo to sice skoro hodinu, než Andy Gray otevřel skóre, ale nakonec se zrodilo hladké vítězství Toffies 3:1.

V tu dobu už měl Everton dávno v kapse ligový titul a sahal i po treble. Jenže tři dny po triumfu v PVP se možná hráči v modrém nedokázali dobře zkoncentrovat na finále FA cupu a podlehli v prodloužení Manchesteru United, když jediný gól zápasu vstřelil v 110. minutě Norman Whiteside.

To vše navzdory tomu, že vítězům byl ještě v normálním hracím čase vykázán ze hřiště irský stoper Kevin Moran, pokud se nemýlím, úplně první hráč, který byl kdy ve finále nejstarší světové fotbalové soutěže vyloučen. Zápas se dal jako obvykle sledovat na rakouské televizi, ale pokud si vzpomínám, neviděl jsem jej celý.

Anglickým pohárem postupoval dlouho dobře i Liverpool. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že na titul nedosáhne, toužil jsem velmi po úspěchu právě v FA cupu, ačkoli jsem tuto soutěž v těch letech začínal teprve doceňovat. Bylo až neuvěřitelné, že do té doby tuto trofej dokázali reds vyhrát jen dvakrát, v letech 1965 a 1974.

A to už se psal rok 1985 a nejslavnější éra klubu už trvala docela dlouho! I tady však přišla hořká pilulka. Už v prvním semifinálovém zápase na Goodison parku měl Liverpool proti pozdějšímu vítězi namále, vyrovnal na 2:2 až v poslední minutě, a vynutil si aspoň další utkání.

Nakonec to ale stejně nebylo nic platné. V opakovaném zápase na stadiónu Maine road, tehdejším stánku Manchester City, podlehl Liverpool svému hlavnímu rivalovi 1:2. Statistika zápasů s Manchesterem United v FA cupu za 70. A 80. léta vůbec mnohé překvapí.

Dal jsem si tu práci a zjistil jsem, že v této své nejslavnější historické době se Liverpool se potkal s Manchesterem United v FA cupu třikrát a vždy odešel poražen! Kromě finále 1977 to bylo ještě v roce 1979 a právě v roce 1985, o kterém je právě řeč. Pořád to ale nebylo to nejhorší, čeho jsem se v sezóně 1984 – 85 dočkal.

Situace v možnostech sledování anglického fotbalu se v této sezóně nijak nelišila od těch předchozích. Co se týče ligových zápasů, byl jsem odkázán pouze na sestřihy ve zprávách a v pořadech zmiňovaných v předchozích dílech svého vyprávění.

A tak jsem vždy rád přivítal, když občas los přidělil československému nebo rakouskému týmu anglického soupeře, protože jsem tím pádem mohl sledovat celé zápasy anglických týmů. Byl to vždy svátek, přestože v tu dobu se u nás vysílalo z dvojzápasu pouze utkání na časkoslovenské půdě.

V této sezóně se kromě zmiňovaného střetnutí Evertonu s Interem Bratislava ještě povedl los 3. kola poháru UEFA, který proti sobě svedl stále silný Bohemians Praha s obhájcem trofeje, Tottenhamem. První zápas se hrál na anglické půdě a já jsem byl velmi zklamán, že jsem neviděl nejen přenos z WHL, ale nakonec se do středu Evropy nedostal ani sestřih.

Nakonec jsem byl odkázán na vyjádření hráčů Bohemians k zápasu, který skončil vítězstvím Spurs 2:0. Pěli sice chvály na skvělé anglické publikum, ale zároveň velmi litovali výsledku, kterým zápas v Londýně skončil. Prý byli lepší a zasloužili si vyhrát.

Dokonce i legendární trenér Bohemians Tomáš Pospíchal po dlouhých letech přiznal, že onu prohru na WHL nikdy nepřekousl, byl to údajně nejnešťastnější zápas jeho kariéry.

Klokani prý měli kohouty na jejich stadiónu doslova na lopatě, ale trestuhodně s touto situací naložili. Potopil je mimo jiné i vlastní gól. V každém případě odvetu ve Vršovicích už si Tottenham v brance s Clemencem pohlídal, čemuž napomohl i rychlý gól Falca po centru Galvina.

Bohemians sice dokázali chvíli po přestávce tuším po rohu alespoň vyrovnat, remíza 1:1 však Spurs bohatě stačila k postupu. Dlouho jsem se snažil, abych se na zápas jel podívat na vlastní oči, ale z několika důvodů byla tato aktivita předem odsouzena k nezdaru a musel jsem se spokojit „pouze“ s přímým televizním přenosem.

Tottenham ovšem pohár neobhájil, skončil svou pohárovou pouť hned následně v březnovém čtvrtfinále, když si vylámal zuby na Realu Madrid.

Smutným hrdinou se stal legendární hráč Spurs Steve Perryman, střelec jediného gólu, který padl v obou zápasech. Bohužel si ho dal na domácím stadiónu do vlastní sítě, a aby toho nebylo málo, tak v odvetě v Madridu byl vyloučen. Stejně dopadl i druhý anglický klub, který se tehdy dostal mezi nejlepších osm týmů poháru UEFA, Manchester United.

Ten měl ve čtvrtfinále papírově mnohem snadnější los, utkal se s Videotonem Székesféhérvár, jenže i ten se ukázal být nad síly rudých ďáblů. Doma sice United 1:0 vyhrál, ale stejným výsledkem v opačném gardu skočil zápas i po prodloužení u Balatonu.

Na řadu přišly penalty a po nich se radovali Maďaři. Takže na rozdíl od PVP, v němž kraloval Everton, skončil pohár UEFA pro anglické týmy neúspěšně. Stále však do Anglie mohly v květnu 1985 putovat dvě ze tří evropských trofejí. Dokonce unikátně do jednoho města, protože do finále PMEZ postoupil obhájce trofeje,  Liverpool FC!

Když jsem jako fanoušek Liverpoolu psal o zklamáních a hořkých pilulkách v oné sezóně v souvislosti s anglickou ligou a pohárem, trochu jsem přeháněl. Přece jen, ligu Liverpool vyhrál v předchozích sezónách třikrát po sobě, takže jsem byl v tomto směru nasycen.

FA Cup jsem ještě nebral úplně tak, jak by se na takovou soutěž slušelo (i když viditelný pokrok tu byl) a ani jsem si nedělal příliš těžkou hlavu z toho, že se v obou soutěžích radovali dva naši hlavní soupeři. Rivalita mi byla za totality dost vzdálená, jak už jsem se v předchozích vyprávěních přiznal. Mým hlavním snem před touto sezónou a pak v jejím průběhu byla obhajoba nejcennější evropské trofeje.

Liverpool měl šanci vyhrát PMEZ již popáté a přiblížit se v počtu zisků této trofeje těsně nejúspěšnějšímu týmu v této soutěži, Realu Madrid. A v dalších sezónách jsem doufal i v jeho překonání. Španělský velkoklub vděčil za tuto bilanci zejména prvním rokům po vzniku soutěže a v polovině 80. let to nevypadalo, že by se mu na éru Di Stefana a spol. mělo podařit navázat. Naopak, Liverpool byl přes neúspěšnou sezónu v rámci ostrovů stále na vrcholu své výkonnosti.

Liverpoolu přál v sezóně 1984-85 v PMEZ také los. V prvním kole polský mistr Lech Poznaň, ve čtvrtfinále rakouský mistr Austria Wien ani v semifinále řecký mistr Panathiakos Atény nebyli pro reds vážnějšími soupeři a shodně odjeli z Anfieldu se čtyřgólovým přídělem. Zastavím se u zápasu s Austrií, protože jsem měl možnost sledovat jeden zápas na rakouské televizi.

Bohužel, první přenos z Vídně jsem nesledoval, v Brně v týdnu na škole jsem byl v tomto směru odkázán na sledování fotbalu na návštěvách u strýce a nevím už, proč jsem tam tehdy nemohl. Viděl jsem jen sestřih, Austria dlouho vedla po krásné střele Polstera v prvním poločase, ale těsně před koncem zápasu vyrovnal Steve Nicol trochu kuriózním gólem, když snad až čtvrtou dorážkou v různých polohách dostal do míč sítě.

Zápas na Anfieldu už jsem u strýce viděl celý, byla to jasná záležitost, Liverpool hrál výborně a brzy nebylo co řešit. Tři góly padly už v prvním poločase po skvělých kombinacích prakticky do prázdné branky a těsně po přestávce si rakouský tým vstřelil vlastní gól. Vůbec mi nevadilo, když Prohaska z trestného kopu korigoval na 1:4 z pohledu Austrie.

Jediným vážným soupeřem na cestě do bruselského finále se tak ukázala být na podzim 1984 ve druhém pohárovém kole Benfica SL, náš starý známý z jara onoho roku, kdy jsme si tento tým na jeho stadiónu doslova vychutnali. Tato vzpomínka dávala důvod k optimismu, ale Liverpool měl za sebou v době tohoto duelu vzpomínaný mizerný začátek sezóny.

Dokonce první zápas na Anfieldu se odehrál v týdnu bezprostředně po oné víkendové prohře s Evertonem a nejhlubším pádu v tabulce. K optimální formě měl tedy Liverpool podle všeho ještě daleko a také to s portugalským týmem tentokrát tak jednoduché jako na jaře nebylo. Oba dva výsledky jsem si po chvíli nervózního čekání napřed přečetl ve čtvrtečních novinách a večer pak shlédl sestřihy nejzajímavějších událostí.

Nejprve se hrálo na Anfieldu. Na gól Iana Rushe těsně před přestávkou dokázali Portugalci na začátku 2. půle odpovědět. Legendární waleský kanonýr však měl jeden ze svých skvělých dnů, dokázal zaznamenat hattrick a výsledek 3:1 se mi zdál do odvety dostatečný.

Jenže v Lisabonu už v páté minutě proměnila Benfica penaltu a pak měla pár dobrých šancí vstřelit v dalším průběhu zápasu druhý, postupový gól. Bruce Grobbelaar musel několikrát předvést své umění. Liverpoolské šance si z toho zápasu, přiznám se, nepamatuji, podstatné ale bylo, že skóre už se od páté minuty nezměnilo.

Zůstalo tedy u výsledku 1:0 pro Benficu, což ale znamenalo postup Liverpoolu a zároveň moji radost a pozdější lítost. Portugalský tým totiž mohl, aniž by o tom v tu chvíli věděl, sportovním způsobem zabránit obrovské tragédii, která se odehrála o půl roku později. Já bych sice byl nějakou chvíli z pohárového vyřazení smutný, ale určitě by to přebolelo.

Dovolím si jednu fikci. Kdybych měl dnes tu moc, případně kdyby mi někdo uložil jako nějaký trest povinnost přidat ve fotbalové historii někomu gól proti svému Liverpoolu v libovolném, ale důležitém zápase, který by změnil fotbalové dějiny, jednoznačně by padla volba právě na začátek listopadu 1984 a odvetu v Lisabonu v 2. kole PMEZ.

Liverpool by byl z poháru vyřazen.  Dnes už totiž víme, v co tento ročník PMEZ nakonec vyústil, takže kdybych mohl výjimečně udělat ve výše uvedeném případě změnu v neprospěch Liverpoolu, moc bych svému týmu, a potažmo samozřejmě dalším anglickým klubům, pomohl.

Ale to všechno je opravdu jen fikce, zápas v Lisabonu dopadl tak, jak dopadl, karty byly rozdány na scénář, jehož vrcholem mělo být jubilejní 30. finále PMEZ na Heysel stadiónu v Bruselu mezi Juventusem a Liverpoolem, podle většiny fotbalové veřejnosti dvou nejlepších tehdejších evropských klubů. Několik dnů před zápasem mi začalo zkouškové období, tak jsem se odjel učit domů.

Zároveň jsem ale hltal všechny předzápasové informace a prognózy, v hlavě už jsem byl velmi zaměstnán nadcházejícím velkým finále. Juventus ve čtvrtfinále PMEZ vyřadil Spartu, takže byl dost v centru pozornosti a celkově hodně v kursu.

V živé paměti byly ještě poslední dva velké reprezentační turnaje. Jednak MS 1982 ve Španělsku, na kterém se Itálie stala mistrem světa. Z hráčů, kteří tehdy titul vybojovali, zářili v dresu Juventusu i o tři roky později např. Cabrini, Tardelli a hlavně nejlepší střelec a hráč šampionátu, Paolo Rossi.

Na zmiňovaném šampionátu dosáhlo v podobě 3. místa velkého úspěchu i Polsko, přičemž jejich nejlepší hráč, útočník Boniek, se poté stal rovněž hvězdou Juventusu. Navíc to byl vyslanec socialistického tábora, což vzbuzovalo sympatie našich komunistických sdělovacích prostředků. Největší hvězdou Juventusu a zároveň duší týmu však byl dnešní šéf UEFA, Michel Platini.

Oslnil hlavně o rok dříve, kdy se především jeho zásluhou stala Francie na domácí půdě mistrem Evropy a on dal v 5 zápasech neskutečných 9 gólů, často navíc exkluzivních. Jmenované hvězdy byly v roce 1985 doplněny dalšími výbornými hráči a celý tým působil jako výborně vyladěný. Juventus nám byl dlouho před zápasem prezentován prakticky jako tým bez slabin, což asi nebylo daleko pravdě.

Naproti tomu o Liverpoolu se paradoxně u nás tolik nevědělo a nemluvilo, asi i proto, že tým čtyřnásobného vítěze nejcennější evropské trofeje se skládal z ostrovních hráčů, kteří se na MS ve Francii vůbec nepředstavili.  A v tehdejší době byly reprezentace jednotlivých zemí mnohem víc na očích, než kluby. Možná i kvůli tomuto stínu, do kterého se Liverpool dostal, byl evidentně v našich zemích za favorita považován Juventus. Zcela naplno to však snad ani nikdy řečeno nebylo, vyznívalo spíš z podtextů různých prognóz a rozborů.

I já se přiznám, že jsem favorizoval Juventus. Nebo jsem přinejmenším očekával po čtyřech úspěšných finále na tento pátý pokus nejtěžší práci, kterou bude muset odvést můj oblíbený klub, aby uspěl. Kromě výše uvedených důvodů tu totiž byla i statistika, podle které to Anglii proti Itálii v té době vůbec nešlo, ať už na úrovni reprezentační nebo klubové.

Penaltové vítězství Liverpoolu nad AS Roma ve finále PMEZ 1984 bylo spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Setkání italských klubů s anglickými jsem se tehdy velmi obával a pro Juve to při jeho síle platilo dvojnásobně! Navíc, Juventus už dokázal na začátku roku 1985 Liverpool porazit v Superpoháru 2:0.

Hrálo se sice pouze na jeden zápas v Turíně, takže tu byla výhoda domácího prostředí pro „starou dámu“, ale i tak to byl určitý signál. K tomu jsem prožíval ne zrovna nejúspěšnější sezónu Liverpoolu, takže sečteno a podtrženo, papírově mi také vycházel Juventus jako vítěz.

Nicméně jsem se dopídil i vyjádření tehdejšího liverpoolského kapitána Phila Neala a dalších hráčů. Podle jejich slov se necítili jako outsideři, věřili si, prostě vyjadřovali se jako ostřílení, zkušení hráči. Nemohl jsem ve světle pozdějších událostí zapomenout na Nealova slova, že zatímco v Superpoháru byl Juventus doma, tak v bruselském finále budou naopak jako doma Liverpoolští, protože jejich fanoušci mají do Bruselu blízko a jistě přijedou hráče ve velkém počtu povzbudit.

Po vzoru slov Phila Neala jsem tedy odhodlaně před zápasem zasedl doma ve společnosti otce a souseda do pohodlného křesla, nalil si s nimi pohárek vína a zapnul televizi. Místo přenosu z Bruselu jsem však z obrazovky viděl a slyšel jen nějaké písničky ze slovenského studia, pamatuji si, že docela smutné. Ve chvíli, kdy měl být zápas rozehrán, už mi to přišlo opravdu divné a tak jsem televizi přepnul na Vídeň. Rakušané sice z Bruselu vysílali, ale fotbal se nehrál.

Psal se 29. květen 1985, čas zhruba 20:15. Pomyslná opona šla nahoru a na obrazovce se začalo odvíjet úplně jiné představení, než na které jsem k televizi původně zasedl. První záběry, které jsem viděl, byly na policisty na koních, jak se trochu zmateně snaží usměrňovat fanoušky.

Za chvíli bylo jasné, že všechny předzápasové spekulace byly úplně zbytečné a já budu místo krásného fotbalového zápasu svědkem hororové podívané, na kterou jsem toho večera vůbec nebyl připraven. Slunce nad bruselským Atomiem pomalu zacházelo a nejhorší chvíle mého fotbalového života právě přicházely…

• Jak jsem sledoval anglický fotbal v 70. letech minulého století
• Jak jsem sledoval anglický fotbal na počátku 80. let