Na prosincovém srazu fanoušků Premier League vzbudilo zájem moje vyprávění o tom, jak jsem sledoval anglický fotbal za totalitního režimu, v 70. a 80. letech minulého století.

Byl jsem požádán, abych o tom napsal něco víc. Je hrozné, že už jsem takový pamětník, ale zkusím zalovit ve svých vzpomínkách a podělit se o to s Vámi. Budu velmi rád, když se najdou další pamětníci, kteří mě doplní a případně uvedou některé věci na pravou míru.

Zkuste se tedy spolu se mnou vžít do doby, kdy neexistovaly žádné Sport bary a fotbal bylo možno sledovat pouze doma a přitom být odkázán zpočátku pouze na jediný program československé socialistické televize.

Později k němu sice přibyl program druhý a v mém případě navíc dva programy rakouské televize, které jsme u nás na jihu Moravy chytali, ale proti dnešním možnostem to bylo zatraceně málo. Televize sice byly i v hospodách, ale v době sportovních přenosů bývaly většinou vypnuty, často jsme viděli vedle obrazovky dokonce nějaké nápisy ve smyslu, že v době sportovních přenosů se přijímač nebude pouštět.

Komunisté zkrátka neměli zájem na tom, aby planuly nežádoucí kolektivní emoce. To vše bylo i dlouhou dobu navíc v černobílém provedení, třeba u nás doma jsme si pořídili barevnou televizi až před MS 1982 ve Španělsku a bylo to pro mě v 17 letech opravdu něco báječného.

Co bylo ale vůbec nejhorší, o cestě za nějakým fotbalem do Anglie jsem mohl jenom snít, protože nereálné bylo i podívat se do nejbližší rakouské vesnice, vzdálené od mého bydliště pouhých 5 km. V mých rodných Valticích jsem nesměl po 21. hodině ani do zámeckého parku, protože už spadal do hraničního pásma. Prakticky hned za parkem byly ostnaté dráty s elektrickým napětím, hlídané československou pohraniční stráží, která nikoho na druhou stranu železné opony nepustila. Když se někdo pokusil ilegálně přejít, byla připravena i střílet a často bez rozpaků opravdu střílela.

Nicméně co se týče sportu, úplná blokáda tady nebyla. Zčásti proto, že televizní signál železná opona nezastavila, zčásti proto, že sport byl z různých důvodů jednou z mála možností, kde se země východního bloku mohly dobře prezentovat. Naprostou samozřejmostí bylo mj. i vysílání zápasů evropských pohárů, kde se s našimi týmy střetávaly běžně soupeři ze západu a tedy i z Anglie.

Že to byla úplně jiná doba, svědčí i obsazení čtvrtfinále předchůdce Ligy mistrů - Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) z roku 1973. Tehdy hrála většina nejlepších hráčů v klubech svých vlastních zemí a tak se stalo, že na sebe tehdy narazili mistři Československa a Anglie – Spartak Trnava a Derby County!

Zmiňuji tento zápas proto, že jsem tehdy poprvé viděl v přímém přenosu zápas anglického týmu. Pravda, byl jsem ještě velmi malý, mohl jsem to shlédnout jen shodou šťastných okolností a moc si z toho zápasu nepamatuji. Jen to, že Trnava vyhrála, ale nakonec po odvetě postoupilo do semifinále Derby, což je mimochodem klub, který mám v Anglii po Liverpoolu v oblíbenosti na druhém místě a byl jsem dokonce v roce 2001 i na jejich tehdy prvoligovém zápase s Boltonem.

Zahraniční a tedy i anglický fotbal k nám přicházel kupodivu v relativně hojné míře také prostřednictvím různých gólových sestřihů ve zprávách a v pondělním večerním pořadu „Sport v zahraničí“. Později, v 80.letech, se název tohoto pořadu změnil na „Sportovní ozvěny“, vždy ale mimo jiné monitoroval co se v některých zápasech v Anglii odehrálo.

V novinách jsem se výsledky dočetl, i když pro „Československý sport“ jsem musel chodit hodně brzy ráno, protože byl většinou rychle vyprodán. Výsledky z Anglie ale také uvedla většina novin ve své sportovní rubrice (nic jiného se v tehdejších novinách v podstatě číst nedalo).

Zemědělské noviny, které jsme doma odebírali nebo i Mladá fronta k tomu dokonce často uměly přidat i střelce gólů, případně minuty, ve kterých ke skórování došlo. Týdeník „Gól“ věnovaný výhradně fotbalu a hokeji se mi povedlo sehnat velmi zřídka. Existovaly i sportovní časopisy, za mých časů už v barevném provedení. Byl to český „Stadión“, který jsme jeden čas doma i odebírali, a také, protože jsem žil i blízko Slovenska, kupoval jsem si pravidelně slovenský „Štart“, jenž se mi líbil více. Dodnes mám nějaké výstřižky schované.

I když se tyto časopisy věnovaly všem sportovním odvětvím a logicky nejvíc referovaly o domácím sportu, z anglického fotbalu tam většinou aspoň nějaký malý obrázek byl. Na anglickou ligu se dalo také vsadit, i když ve výrazně omezenější míře, než dnes. Vše měl pevně v ruce státní podnik „Sazka“, který dovolil vsadit jen na dvanáct zápasů týdně a to jen systémem výhra – remíza – prohra a vyhodnocovalo se to jako celek. Většinou se sázelo na československou fotbalovou a hokejovou ligu, ale občas bylo možno si vsadit i na některé zápasy anglické ligy. Bylo to zejména na přelomech roků, kdy se nehrálo prakticky nic jiného než fotbal v Anglii.

Přestože nás ve škole učili lásce k socialistické vlasti a o tom, jak se v Československu máme nejlépe ze všech, já jsem si při těch fotbalových televizních sestřizích hned všiml atmosféry na fotbale v Anglii a hrozně jsem vždy zatoužil aspoň na chvíli být při tom. Že se to odehrávalo v té „hnusné kapitalistické cizině“, jak nám byla Británie a jiné západní země předhazovány, mi ale vadilo jen v raném dětství.

Celkem rychle jsem postupem času poznával, že se u nás nežije až tak lépe než na západě, abych posléze poznal, že je to vlastně všechno úplně jinak, než nám vtloukali do hlav ve škole. A také jsem bohužel dost rychle pochopil, že jestli chci v komunistickém režimu přežít, musím utéct buď do vinného sklepa, nebo k fotbalu.

Že v anglické lize hraje taky nějaký Liverpool, jsem zaregistroval někdy na přelomu let 1974 - 1975, byl v popředí tabulky, myslím, že na 5. místě. Dokonce si pamatuji první sestřih zápasu Th Reds, který jsem kdy viděl, byla to prohra na Chelsea 2:4 a bylo to na rakouské televizi.

Ani nevím, čím mě tehdy Liverpool upoutal a už vůbec jsem netušil, že právě začínají zlaté časy klubu. Pamatuji si jen, že v další sezóně prakticky od jejího začátku byl ve vedení a šel po titulu, který nakonec i získal, i když jen s náskokem 1 bodu na Queens Park Rangers (což je po Liverpoolu a Derby dnes asi můj třetí nejoblíbenější anglický klub, i tam jsem svého času navštívil zápas na chátrajícím, ale klasickém anglickém stadiónu se skvělou podporou fanoušků i v třetí lize). V této souvislosti je asi dobré dodat, že tehdy se dávaly za vítězství pouze dva body, bonus v podobě dalšího bodu přišel až na začátku 80. let.

Ten, kdo se dívá na tabulky nejvyšší anglické soutěže v 70. a 80. letech, a je zvyklý na dnešní tzv. big4 (ten výraz mimochodem vůbec nemám rád), tak by byl hodně překvapen. Byla to mnohem pestřejší a vyrovnanější soutěž. Každý rok bylo na špici úplně jiné pořadí, kromě už jmenovaných mužstev bojovaly na nejvyšších příčkách tabulky vedle již zmíněného QPR i takové týmy jako třeba Ipswich Town nebo West Bromwich Albion a ligu se dokonce povedlo vyhrát Nottinghamu Forest či Aston Ville. Jen Liverpool začal čnít nad ostatními.

Shodou šťastných okolností přesně v době, kdy jsem jim začal fandit, odstartovala dosud nejúspěšnější éra tohoto klubu. Že tomu položil základy jistý charismatický Skot, Bill Shankly (o kterém se už dost lidí shodlo, že byl pro Liverpool jako stvořený a že taková osobnost se rodí zhruba jednou za sto let), to jsem se dozvěděl až s velkým odstupem času. Zato jsem už od začátku velmi dobře vnímal jméno tehdejšího trenéra, Boba Paisleyho, který na Shanklyho práci skvěle navázal a získal pro Liverpool během devíti let své kariéry hlavního trenéra s Liverpoolem skvělé úspěchy na domácí i evropské scéně.

V sezóně 1975-6 se povedlo Liverpoolu vyhrát vedle domácí mistrovské trofeje i pohár UEFA, takže se mi The Reds dostali už hodně do povědomí. V tu dobu jsem však logicky ještě víc sledoval československou ligu a v také naši tehdy velmi úspěšnou reprezentaci, měl jsem to mnohem víc na očích. Přesto jsem jaře 1977 už hodně intenzívně sledoval spanilou jízdu Liverpoolu za obhajobou trofeje mistra Anglie a za prvním vítězstvím v nejvyšší evropské soutěži, v již zmiňovaném PMEZ. Radost jsem z toho všeho měl velikou, přestože, jak už jsem předeslal, krátké sestřihy gólových momentů ze zápasů a strohé novinové zprávy, mi přicházely s 1 – 2 denním zpožděním.

Finále evropských pohárů, které se hrálo vždy na neutrální půdě (až na pohár UEFA, který se hrál stejně jako v předchozích kolech systémem doma - venku), československá televize většinou dávala. I když finálové zápasy bývaly převážně záležitostí klubů ze západní části evropského kontinentu, bylo vysílání takových přímých přenosů víc otázka financí, než toho, že by nám takový zápas nechtěli soudruzi komunisté ukázat z ideologických důvodů. Peněz se našemu režimu sice moc nedostávalo, ale protože se o finálová utkání dělilo finančně více televizních společností, bylo i pro československou televizi ekonomicky přijatelné, aby takový zápas do svého programu zařadila. A když to občas přece jen československé programy zasklily, měl jsem už v druhé polovině 70. let v záloze Vídeň.

Nevzpomínám si už, jestli naše televize dávala i finále PMEZ v roce 1977, ve kterém Liverpool v Římě zdolal Borussii Mochengladbach, ale tak jako tak jsem se tehdy dívat nemohl. Zápas se hrál ve všední den ve večerních hodinách a já byl tehdy bohužel 12 letý školák, podléhající přísné výchově. Mohl jsem si jej vychutnat až po zhruba 20 letech, kdy jsem jako dárek dostal na videokazetě celý průběh tohoto památného zápasu.

Z hlediska mé další fotbalové orientace jako fanouška byl proto klíčový až závěr roku 1977. Nejprve přišla rozhodující chvíle kvalifikace reprezentačních týmů na MS v Argentíně v následujícím roce. Československá reprezentace se střetla s ostrovními reprezentacemi Walesu a Skotska a po triumfu na ME 1976 v Bělehradu hodně zaostala za svými mistrovskými výkony. Aby si v závěru kvalifikace Československo uchovalo šanci na postup, potřebovalo, aby v říjnu porazil Wales doma Skotsko.

Ovšem doma byl relativní pojem, Wales neměl tehdy žádný vhodný stadión, na kterém, by se zápas mohl odehrát. Proto se rozhodlo, že se pro ten den stane domácím stadiónem Walesu liverpoolský Anfield. Sice stadión blíže hranic Walesu, jak československý tisk s určitou nadějí zdůraznil. Ale také stadión, kde jak jsem už v době konání zápasu pro změnu já velmi dobře registroval, začala od této sezóny zářit hvězda Kenny Dalglishe, hráče „hostujícího“ Skotska.

Právě Kenny pojistil druhým gólem v závěru vítězství Skotů, kteří se tak kvalifikovali do Argentíny. Československým fotbalistům zbyly pouze oči pro pláč, což jedny naše noviny komentovaly pod titulkem „Liverpool pohřebištěm našich nadějí“. Ač jsem tehdy ještě smutnil z neúspěšné kvalifikace československých fotbalistů, vůbec se mi tento nadpis nelíbil, stejně jako následující slova v tom smyslu, že „daleko od nás, v liverpoolských mlhách, se rozhodovalo o nás, bez nás“.

Mám to kupodivu dodnes i po těch dlouhých letech v živé paměti, protože mě to tehdy strašně urazilo. Vyznělo to, jakoby Liverpool mohl za špatné výkony československých fotbalistů, jakoby to byla nějaká hrůzostrašná země Mordor z „Pána prstenů“, kterého Tolkien tuším zrovna někdy v tom roce dokončil. Nebo jakoby se tam dokonce odehrálo něco na způsob mnichovského diktátu z roku 1938. Tento kvalifikační příběh se stal základem k tomu, že jsem od této chvíle více začal víc fandit anglickému resp. ostrovnímu fotbalu na úkor našeho a to i na úrovni reprezentačních týmů. Stále více jsem v celém našem sportu, stejně jako v celé tehdejší československé společnosti vnímal komunistickou propagaci a bylo mi z toho zle.

To hlavní z hlediska mé další fotbalové orientace se ale odehrálo až na samém konci roku 1977. Došlo k události, která mě připoutala k Liverpoolu natrvalo. Někdy začátkem prosince hrál na Anfieldu Liverpool jako vítěz PMEZ odvetu Superpoháru s vítězem druhé nejcennější evropské trofeje, PVP (Poháru vítězů pohárů). Československá televize byla při tom a hlavně jsem se výjimečně i v tak pozdním večeru mohl dívat. Soupeřem byl Hamburg SV a první zápas na jeho půdě skončil 1:1. Hrál za ně Kevin Keegan, který tam v létě z Liverpoolu přestoupil. Hráč, kterého jsem do té doby nejvýrazněji vnímal z celého liverpoolského kádru. Jinak jsem tehdy o Liverpoolu zase tolik nevěděl, přece jen, získávat bližší informace nebylo vůbec jednoduché.

Víceméně jsem znal díky velké týmové fotografii z časopisu „Stadión“ jen jména hráčů a už uvedeného trenéra Paisleyho, o jehož zajímavém životopise včetně účasti ve slavné bitvě 2. světové války u El Alameinu jsem se dozvěděl až mnohem později. To platí i pro spoustu dalších, dnes běžně dostupných informací, třeba sehnat text hymny „Youľl never walk alone“ bylo pro mě dlouho nemožné.

No ale na druhé straně o to větší svátek pro mě byl, když jsem mohl zasednout k obrazovce k nějakému pěknému fotbalovému zápasu, právě jako v onen chladný prosincový večer roku 1977. Sliboval jsem si od toho hodně a velmi jsem se těšil. Ale to, co jsem měl možnost od prvního do posledního televizního záběru sledovat, bylo něco neuvěřitelného, co jsem do té doby neviděl. Něco, co pro mě posunulo fotbal do úplně jiné roviny. Zíral jsem na galapředstavení liverpoolských hráčů ve fantastické kulise, která se snad nedá ani popsat a ohromně si to užíval. Bylo to všechno jako z říše snů, jakoby z úplně jiné planety.

Ani útočník Hamburgu Kevin Keegan ani jeho spoluhráči snad s výjimkou rozehrávek po obdržených gólech prakticky za celý zápas nepřekročili s míčem půlící čáru. Neměli nejmenší šanci na úspěch. Zrodilo se vítězství Liverpoolu 6:0 a já jsem tehdy vůbec nemohl zaspat fascinován tím, co jsem viděl. Vtáhlo mě to natolik, že jsem úplně procítil to fantastické propojení hráčů s diváky, tu kolektivní sílu, přičemž ale jakoby zároveň každý jednotlivec na Anfieldu byl důležitý a měl na tom všem svůj podíl.

Tedy přesně v duchu myšlenek hlavního strůjce liverpoolských úspěchů, zmíněného legendárního trenéra Billa Shanklyho. Už tehdy jsem tu jeho filozofii přijal a dokonale se s ní sladil, ačkoli jsem o ní a jejím tvůrci ještě v ten osudový večer vůbec nic teoreticky nevěděl. Chtěl jsem být za každou cenu aspoň na dálku součástí toho všeho. Bylo mi jasné, že jsem se toho večera upsal Liverpoolu na celý život. Jen mě mrzí, že jsem se na ten zápas od té doby nemohl znovu nikde podívat, nikde jsem zatím nenarazil ani na žádný sestřih z něj, tak kdyby mi někdo mohl v tomto ohledu pomoci, budu mu velmi vděčný.

Byl jsem tehdy ale ještě naivní školák, myslel jsem si, že Liverpool prostě hraje takhle každý zápas a považoval jsem od té chvíle za samozřejmé, že musí jen a jen vyhrávat. Proto mě dost zaskočilo, že titul v sezóně 1977 – 8 vyhrál nakonec Nottingham Forest, dokonce s velkým náskokem. V cestě za obhajobou PMEZ jsem se přece jen trochu bál finálového soupeře z předchozího roku, Borussie Monchengladbach. Přes drtivé vítězství nad Hamburgem jsem už moc dobře věděl o síle tehdejšího západoněmeckého fotbalu.

Když ale Liverpool na jejím hřišti prohrál v semifinále jen 1:2, měl jsem jasno, nepřipouštěl jsem si nic jiného, než že v odvetě na Anfieldu i tohoto německého soupeře přejedou. Tenkrát mi to vyšlo, Liverpool po výhře 3:0 s přehledem postoupil do finále proti belgickému mistru FC Bruggy, kterého jsem považoval za jednoznačného outsidera. I vzhledem k tomu, že se hrálo se ve Wembley, byl jsem ještě optimističtější než před odvetou semifinále a nepřipouštěl jsem si nic jiného než jednoznačné vítězství svého klubu.

Kvůli argentinskému šampionátu se zápas hrál už v první polovině května a naše televize to tehdy nedávala, tuším proto, že právě vrcholilo hokejové MS v Praze. Zatímco ze semifinálových zápasů jsem gólové sestřihy viděl, tak Dalglishův rozhodující gól z finále jsem měl možnost shlédnout až mnohem později. Tehdy jsem se jen dozvěděl výsledek a další základní fakta druhý den z novin. S těsným vítězstvím 1:0 jsem byl tehdy i trochu nespokojen, upřímně jsem věřil ve větší gólový příděl v síti soupeře. Léčení z fotbalové naivity mě prostě teprve čekalo, naštěstí však docela rychle.

Opravdové zklamání totiž přišlo hned v druhé polovině roku 1978. V jeho závěru jsem opět konečně mohl sledovat na programu československé televize oba zápasy Superpoháru, ve kterém se Liverpool střetl s jiným belgickým týmem, vítězem PVP, Anderlechtem Brusel. První zápas v Bruselu vyhráli výborně hrající domácí 3:1, nedalo se ale říct, že bych byl výkonem Liverpoolu zklamán a hlavně jsem po zkušenostech z předchozího roku byl přesvědčen, že na Anfieldu ztrátu doženou. Možná by se tak i stalo, jenže tehdy nepřálo počasí.

Vzpomínám si, že zápas se odehrál na hranici regulérnosti ve velké mlze, neměl jsem z něho žádný požitek, poznamenalo to jak výkon hráčů, tak i diváků na Anfieldu, i když byli znovu skvělí. Jenže tentokrát to nepomohlo, těsná výhra 2:1 v součtu obou zápasů na zisk Superpoháru nestačila.

To vše se odehrálo už v době, kdy Liverpool už byl vyřazen z PMEZ. Jako obhájce této trofeje narazil hned v prvním kole svého ligového přemožitele, Nottingham Forest, který v září 1978 dokázal můj oblíbený tým překonat i v nejvyšší evropské soutěži (aby ji nakonec ten rok celou vyhrál a v tom následujícím své vítězství obhájil), aniž by si nechal ve dvou zápasech vstřelit od nás gól.

Že to v Liverpoolu těžce nesli a že se v tu chvíli zrodila velká rivalita mezi oběma kluby, jsem se dozvěděl až později. Právě skutečnost, že hned v prvním kole PMEZ na sebe narazili oba angličtí soupeři, znamenala, že se od sezóny 1979 – 80 začalo v evropských pohárech při losování nasazovat. I když, pokud si dobře vzpomínám, ze začátku jen do prvního kola.

Liverpoolu to ale v následující sezóně nepomohlo, protože přes nasazení vypadl znovu hned v úvodním kole s mistrem tehdejšího Sovětského Svazu, Dynamem Tbilisi, když si po těsném domácím vítězství odvezl z odvety z gruzínské metropole krutou prohru 0:3. Věc možná z dnešního pohledu velmi překvapivá, za gruzínský tým ale tehdy hráli vynikající hráči, tvořící důležitou součást reprezentace bývalého SSSR, v Tbilisi se hrávaly i mezistátní zápasy.

V anglické lize se ale Liverpool po lekcích od Nottinghamu postupně otřepal a vrátil se na mistrovskou cestu. Titul v sezóně 1978-79 získal nakonec s velkým náskokem, v následující sezóně jej obhájil a do osmdesátých let vkročil jako anglický mistr.

Snažil jsem se to sledovat jak jen se dalo, sestřihů z ligových i evropských zápasů k nám přicházelo relativně dost, ale další celý zápas Liverpoolu a tuším ani jiného anglického klubu jsem v letech 1979 a 1980 neviděl.

• Jak jsem sledoval anglický fotbal na počátku 80. let