Tedy konkrétně od léta 1981, kdy jsem své vyprávění někdy na jaře letošního roku přerušil.

Skončil jsem třetím triumfem Liverpoolu v nejcennější evropské soutěži, která tehdy měla zkratku PMEZ.

Zmínil jsem se mimo jiné i tom, že trenér našeho finálového soupeře ohodnotil Liverpool před zápasem jako přestárlý tým a naznačil, že cesta k vítězství Realu Madrid by měla vést přes lepší fyzickou kondici.

Opak se sice ukázal být v samotném finále pravdou, ale přesto na slovech pana Boškova něco bylo. Já jsem to ze své pozice tolik nepociťoval, možná jsem ani nevěděl kolik je přesně kterému hráči let, i to se v 80. letech zjišťovalo složitě.

Kádr Liverpoolu však potřeboval změny, v zákulisí mého oblíbeného klubu to samozřejmě věděli a postupně k tomu i docházelo.

Šok mi v tomto smyslu připravil už v srpnu 1981 první gólový sestřih z nového ročníku anglické sezóny, z tradičně otvíracího zápasu, Community Shield. Nemusím snad blíže představovat, o co v tomto utkání šlo, jen už nevím, jestli mělo stejný název jako dnes. Na tom, že zápas mezi Aston Villou a Tottenhamem skončil 2:2, by nebylo nic divného, kdyby v brance Tottenhamu dvakrát neinkasoval Ray Clemence!

Přes léto sice občas noviny uvedly, že došlo k nějakému přestupu, ale taková informovanost jako dnes tehdy logicky nebyla. Je možné, že se o změně dresu v našich sdělovacích prostředcích nějaká zmínka objevila, když šlo o tak známého gólmana, ale já jsem nic nezaregistroval.

V každém případě jsem po tomto zjištění upadl do smutku, protože bez Clemence jsem si Liverpool neuměl v tu chvíli představit. Vůbec jsem nepomyslel na to, že už dosáhl 33 let a že tedy tento krok je logický. Samozřejmě za předpokladu, že má Liverpool adekvátní náhradu a pochopitelně mě okamžitě začalo zajímat, kdo se v mém milovaném klubu mezi tři tyče od nové sezóny postaví.

Že tím mužem je Bruce Grobbelaar jsem zjistil poměrně brzy, dlouho jsem však o něm dál nevěděl nic víc, než že je původem ze Zimbabwe. Neměl jsem k němu zpočátku ani moc důvěry, stejně jako k Ianu Rushovi, který od podzimu 1981 začal v útoku Liverpoolu nastupovat místo Davida Johnsona.

Bylo to jistě způsobeno i tím, že Liverpool nevstoupil do sezóny dobře a na to, že získá mistrovský titul, to v průběhu podzimu opravdu nevypadalo. Možná do jisté míry zasáhla klub zářijová smrt charismatického otce liverpoolských úspěchů, Billa Shanklyho, o které jsem ovšem neměl dlouho potuchy.

V současné době bych před takovou zprávou ani nedokázal uniknout, ale tehdy jsem to skutečně nevěděl. Stejně jako v případě Clemence netuším, jestli tuto zprávu naše sdělovací prostředky vůbec vydaly nebo zda jsem ji nezachytil. Ostatně, o Shanklym jsem v tu dobu vlastně ani tolik nevěděl. Jednak vzhledem k již popsaným omezeným informačním možnostem a jednak v době, o které je řeč, jsem žil především Liverpoolem přítomnosti a to byla éra Boba Paisleyho. Osobnost Shanklyho, jak by se na něj slušelo, jsem dokázal ocenit až mnohem později.

Sezónu 1981-2 v Anglii, ovlivnily dva významné faktory. Jednak byl poprvé uplatněn tříbodový systém za vítězství, což překvapilo svou revolučností celou Evropu už jen tím, že toto pravidlo přišlo z konzervativní Anglie. A dlouho to také trvalo, než tuto novinku převzaly i další evropské země.

Druhým významným faktorem této sezóny byla tuhá zima, která si vybrala daň v podobě odkládání spousty zápasů. Na jaře se pak hodně spěchalo dohrát zavčas všechna utkání, protože byla potřeba určitá doba pro přípravu na letní MS ve Španělsku, kam se probojovala po dvou absencích Anglie, a spolu s ní z britských ostrovů také Skotsko a Severní Irsko.

Nevím, do jaké míry výše uvedené faktory ovlivnily výkony a umístění jednotlivých týmů, ale jisté bylo, že Liverpool se s tím nakonec vyrovnal výborně. Jak už jsem uvedl, první polovina sezóny byla rozpačitá a dokonce ještě na Nový rok se The Reds pohybovali někde ve středu tabulky.

Rok 1982 však už byl úplně o něčem jiném, Liverpool byl v anglické lize k nezastavení. Měl jsem radost, že to mohu v televizi i v tisku sledovat více než kdy jindy, protože Československo se rovněž probojovalo po dvou absencích na španělský šampionát a do skupiny dostalo právě Anglii. Díky tomu byl o fotbalové dění v kolébce fotbalu u nás větší zájem a tedy i obsáhlejší informovanost.

Naše zkostnatělá reprezentace na šampionát pronikla díky velké bratrské pomoci Sovětského svazu, který v posledním zápase v Bratislavě jako už jistý postupující udělal vše proto, aby nevyhrál. Dalo mu to docela zabrat, byla to neskutečná fraška. Moje sympatie československý tým vůbec neměl a moc jsem se těšil, že to bude právě Anglie, kdo mu dá pořádnou fotbalovou lekci.

Liverpool tedy nakonec v sezóně 1981 -82 dokázal skvělým finišem vyhrát anglickou ligu. Byl jsem však smutný, že v době, kdy hráči dosahovali v domácí soutěži nejlepších výsledků, nedokázali při obhajobě vítězství v PMEZ ve čtvrtfinále přejít přes soupeře, kterého ve stejné fázi o rok dříve hladce přejeli. CSKA Sofia prohrála na Anfieldu tentokrát jen 0:1, aby pak doma po prodloužení dokázala na těžkém terénu postoupit.

Moje pozornost v evropských soutěžích se tedy obrátila k dalším anglickým týmům. Tottenham se dostal v PVP do semifinále, kde byl vyřazen Barcelonou. Pamatuji si, že minimálně zápas na WHL bylo možno shlédnout na rakouské televizi. Skončil remízou 1:1, na které se obrovskou hrubkou podílel můj oblíbenec Ray Clemence.

Jakoby mi chtěl dokázat, že nemusím jeho odchodu z Liverpoolu litovat. V tu dobu už jsem ovšem byl s touto skutečností smířen, během sezóny se ukázalo, že Grobbelaar se stal jeho důstojným nástupcem v liverpoolské brance.

Zajímavější byl ale na jaře 1982 příběh Aston Villy, která jako anglický mistr hrála PMEZ spolu Liverpoolem. Aston Villa se probojovala až do rotterdamského finále, kde se jí postavil do cesty stále vynikající Bayern München.

Československá televize tehdy sice přímý přenos z Holandska vysílala, ale zápas jsem opět kvůli výletu se střední školou neviděl. Ve zkratce se o něm dá říct, že Bayern měl převahu a větší šance, ale vynikající výkon podal zejména mladý náhradní brankář AV Nigel Spink, který musel střídat zraněnou brankářskou jedničku již po 10 minutách. Po jednom brejku anglického týmu se pak v polovině druhého poločasu zrodilo jeho vítězství 1:0. Aspoň tak mi to bylo podáno od přátel, kteří zápas viděli, i ze sdělovacích prostředků. V každém případě nejcennější evropská trofej putovala už pošesté za sebou do Anglie a já jsem to Aston Ville upřímně přál, když už cesta Liverpoolu tímto ročníkem PMEZ skončila předčasně.

Přestože sezóna 1981-82 byla zajímavá, odehrávala se pro mě tak trochu ve stínu příprav na MS ve Španělsku. Už jsem se zmínil, že československé sdělovací prostředky nás zejména po našem postupu celkem slušně zásobovaly informacemi o všech 24 účastnících (tehdy novinka, do té doby startovalo na MS jen 16 týmů) i o tom, co bychom od fotbalu a všeho dění kolem něj za Pyrenejemi mohli čekat.

Proč také ne, byla to vítaná příležitost, jak odvést pozornost od problémů, které komunistický režim lidem způsoboval. A samozřejmě nejvíc informací se týkalo naší skupiny s Anglií, Francií a Kuvajtem.

Dopředu jsem mj. věděl, že na naší televizi budu moci vidět drtivou většinu všech zápasů (nebylo to v těch časech úplně zvykem) a ostatní uvidím na rakouském programu.

Jak to všechno proběhlo, už dávno víme. Naše reprezentace se na MS představila podle očekávání ostudně a po zásluze odjela domů hned po skupině bez vítězství, přestože v závěrečném zápase proti Francii mohlo být v poslední minutě všechno jinak.

Anglie zahájila skvěle, i když nad československými fotbalisty vyhrála dvěma brankami, které novinové titulky trefně popsaly jako „góly k nevíře“. Další dobré šance nedokázala reprezentace Albionu využít, což předznamenalo její další osud na šampionátu.

Neschopnost střílet góly v roce 1982 kolébku fotbalu zradila. V druhé fázi mistrovství byla Anglie díky podivnému hracímu systému přiřazena navzdory hladkému vítězství v základní skupině k dalším favorizovaným týmům, k Německu a k domácímu Španělsku. Do semifinále postupoval jen jeden z nich, což Anglie při dvou bezbrankových remízách být nemohla.

Skotsko mělo velmi těžkou základní skupinu, podalo sice dobré výkony, ale tradičně mu chybělo štěstí a těsně vypadlo.

Severní Irové naopak zejména díky senzační výhře nad domácím Španělskem ze základní skupiny postoupili dokonce z prvního místa, ale druhá fáze turnaje už byla nad jejich síly. Závěr MS 1982 se tedy z mého pohledu nevydařil, celkově však na španělské fotbalové bitvy dodnes vzpomínám velmi rád, zápasy byly většinou krásné, užíval jsem si je.

Určitě i proto, že jsme si právě před mistrovstvím pořídili domů barevnou televizi, v tu chvíli zázrak moderní techniky, který pro mě přenesl sledování fotbalu zase do vyšších dimenzí. Tak jako tak si myslím, že jsem se během španělského šampionátu ve svých 17 letech, zase něco o fotbalu přiučil.

Následující ligová sezóna byla pro mě jako fanouška Liverpoolu pohodová. Na rozdíl od té předchozí se The Reds od začátku drželi na předních místech v tabulce, někdy v listopadu šli do čela a poté neustále náskok zvyšovali. Na konci z toho byl další titul s velkým náskokem před týmem, o který měla média velký zájem. Dokonce i u nás padlo pár zmínek o zázraku z Watfordu. Šlo o nováčka soutěže, klub, který v 70. letech koupil legendární zpěvák Elton John a postupně jej dostal na výsluní.

Tento rok byl vrcholem tohoto týmu, na překonání Liverpoolu to však nestačilo. Titul byl jasný dlouho dopředu, takže pro mě byla na jaře 1983 mnohem zajímavější zpráva, že šlo o poslední sezónu, kdy tým vedl Bobem Paisley.

Už ani nevím, jestli jsem se to dozvěděl ještě v průběhu sezóny nebo až když Bob odcházel. Smutný jsem určitě byl, ale v tomto případě už jsem si uvědomoval, že čas nelze zastavit. Něco podobného, když to přenesu do současnosti, brzy a pravděpodobně i bolestněji, pozná i konkurence z Manchesteru Utd.

Já jsem však tehdy věřil, že v Liverpoolu vše funguje perfektně a tím pádem i tuto osobnost je připraven někdo kvalitně nahradit. Že Paisley nikdy ve své trenérské kariéře nevyhrál anglický pohár, jsem v tu chvíli neřešil, nedokázal jsem tu trofej tehdy ještě patřičně ocenit. Věděl jsem už sice, že je to nejstarší fotbalová soutěž na světě, ale přece jen jsem ji měl tendenci hodnotit podle úrovně, jakou měla analogická soutěž u nás. Finále anglického poháru sice téměř pokaždé přenášela rakouská televize, ale nevím, zda jsem v první polovině 80. let vůbec nějaké viděl.

Teprve s odstupem času tuším, jak byl asi Bob z této skutečnosti zklamaný, se zpožděním jsem si přečetl jeho vyznání v této věci. Sám jsem ale na jaře 1983 prožíval mnohem větší rozčarování z toho, že Liverpool opět překvapivě vypadl ve čtvrtfinále PMEZ, tentokrát s polským mistrem Widzewem Łódź.

Přestože v tomto klubu hrálo několik polských reprezentantů, došlo zřejmě k podcenění a k prohře 0:2 v Polsku. Jednu výhodu to však mělo, dvojzápas tím dostal náboj, takže odvetu vysílali i Rakušané. A já jsem byl samozřejmě při tom, logicky jsem odmítl sledovat ve stejném čase na naší televizi zápas poháru UEFA Dundee - Bohemians.

Liverpool dal rychle z penalty gól a soupeře drtil, takže to zpočátku vypadalo, že by se postup mohl podařit. V nejméně vhodné chvíli však na mokrém terénu uklouznul Graeme Souness a polský hráč postupoval sám na Grobbelaara. Ten ho zastavil jen za cenu faulu, za což se tehdy sice ještě nevylučovalo, nicméně penalta se kopala i na druhé straně. Bruce si na míč sáhl, ale jeho cestě do sítě nezabránil. Už v tu chvíli bylo třeba k postupu vstřelit tři branky a navíc hned na začátku druhé půle přišlo k. o. v podobě dalšího úspěšného brejku hostí.

Liverpool sice bojoval dál, ale výsledkem bylo jen nedostatečné vítězství 3:2 gólem v poslední minutě utkání. Liverpoolští fanoušci se však zachovali skvěle a všem aktérům na hřišti, tedy i polským hráčům, dokázali bouřlivě zatleskat. Hráči Lodže z toho byli zjevně, ale příjemně zaskočeni, takže až po chvíli potlesk opětovali.

Všimli si toho kupodivu i mí spolužáci, s kterými jsem dojížděl do školy, a zapůsobilo to i na takové, kteří se mnou lásku k Liverpoolu nesdíleli. Velmi to tehdy otupilo jejich ironii, kterou jsem obvykle při neúspěších svých oveček schytával, což nakonec asi každý zná.

Utkání Liverpool – Łódź byl jediný zápas anglického týmu, o kterém si vzpomínám, že jsem měl možnost v sezóně 1982-3 vidět celý. Čtvrtfinále PMEZ se totiž stalo konečnou i pro obhájce trofeje z Aston Villy, která prohrála oba zápasy s Juventusem. Další anglické kluby, vypadly v ostatních pohárech tuším už na podzim, čili z mezinárodního hlediska černá sezóna pro anglický klubový fotbal.

Zato jsem ovšem dvakrát viděl v přímém přenosu v akci sympatický skotský tým FC Aberdeen. Ve čtvrtfinále PVP remízoval v Mnichově 0:0 a bezprostředně po zápase Liverpoolu s Lodží mi „Vídeň“ zprostředkovala odvetu.

Zápasy všech tří pohárů se tehdy hrávaly výhradně ve středu, pouze v prvních kolech se některé uskutečnily už v úterý. Proto taková kumulace zajímavých utkání v jarních bojích v jednom březnovém večeru.

Aberdeen dvakrát prohrával, aby nakonec vyhrál 3:2 a po skvělém fotbalu z obou stran postoupil. Skotský tým pak došel až do finále v Göteborgu, kde v prudkém lijáku porazil sice až v prodloužení, ale zcela zaslouženě, Real Madrid. I toto utkání jsem spokojeně sledoval na rakouské televizi. Nejsem si však jist, jestli bych měl tehdy až takovou radost, kdybych věděl kde, jak dlouho, a jak úspěšně bude jejich tehdejší trenér s iniciálami A. F., dělat kariéru!!

Na přelomu jara a léta 1983 jsem odmaturoval a následně úspěšně složil zkoušky na vysokou školu, což znamenalo pobyt v Brně během pracovního týdne a tedy i obtížnější sledování anglického fotbalu v další sezóně. Zejména proto, že na kolejích nebylo možno sledovat rakouskou televizi. Naštěstí jsem měl v jihomoravské metropoli blízké příbuzné, kteří „Vídeň“ velmi pěkně chytali.

Na některé zápasy jsem k nim mohl zajít, vždycky to ovšem nešlo. Jinak samozřejmě ani v sezóně 1983-4 a ani v těch dalších se nezměnily možnosti sledování anglického fotbalu z našeho prostředí, jak už jsem je popsal v předchozí části vyprávění, šlo o stejné televizní pořady. A také stejný tisk, který byl ale v Brně pro mě přece jen více dostupný.

Liverpool začal novou sezónu pod novým trenérem Joe Faganem. Je to ovšem relativní pojem, protože tento muž dělal celou dobu asistenta Boba Paisleyho, takže kontinuita včetně úspěchů měla být zajištěna. Začátek byl sice vlažný, ale čelo anglické ligy bylo stále na dosah a ještě do konce kalendářního roku byli The Reds na prvním místě. A tam se v podstatě udrželi až do závěrečného hvizdu posledního ligového kola, přestože titul nezískali tak přesvědčivě, jako o rok dříve.

Na evropské scéně měl Liverpool v druhém kole PMEZ problémy se španělským mistrem Atletic Bilbao, které uhrálo na Anfieldu bezbrankovou remízu. V odvetě na baskické půdě však rozhodl o postupu anglického mistra přesnou hlavičkou Ian Rush, který už tou dobou byl v útoku vedle Dalglishe hvězdou.

Na jaře přišla těsná výhra LFC na Anfieldu nad lisabonskou SL Benficou 1:0, což neznamenalo žádnou jistotu v postupových kalkulacích. Přestože se v Portugalsku hrála odveta pozdě večer, následující ráno stačily jedny noviny přinést fantastický výsledek Benfica – Liverpool 1:4 a já jsem měl až do večerního pořadu „Pohárový výběr“ obavy, že jde o překlep. To se naštěstí nepotvrdilo a já jsem si spokojeně všechny gólové situace vychutnal.

V semifinále pak na Liverpool čekal záludný rumunský mistr Dinamo Bucureşti. Díky hlavičce dnešního liverpoolského asistenta Sammy Lee se zopakoval na Anfieldu výsledek s Benficou. Odveta se hrála podle záznamů z pohárového výběru na těžkém terénu, který se výrazně podepsal mimo jiné na vítězném gólu Iana Rushe. Výhra 2:1 z Rumunska poslala Liverpool do finále v Římě, kde 7 let předtím nejcennější evropskou trofej The Reds poprvé vyhráli.

Tato evropská sezóna byla celkově pro anglické týmy na rozdíl od té předchozí velmi úspěšná. Nic na tom nemění ani fakt, že v mém vyprávění již zmiňovaný Watford úplně vyhořel ve třetím kole poháru UEFA s pražskou Spartou.

Po losu jsem se těšil, co tento druhý tým z uplynulého ligového ročníku, označovaný za zázračný, předvede. Po domácí prohře 2:3, kterou jsme na kolejích měli zprostředkovanou pouze formou rozhlasové reportáže, přišlo pak na Letné ještě větší fiasko.

Na obrazovce v kolejní hale jsem viděl spolu s davem zejména příznivců Sparty úplně odevzdaný anglický tým, který se po rychlých gólech sesypal a prohrál 0:4. Byl to trapas, absolutně jsem nechápal, nejen jak toto mohl být druhý tým v Anglii, ale také jak se vůbec dostal až do třetího pohárového kola. Ani si už nepamatuji, zda nastoupil John Barnes, pozdější velká hvězda Liverpoolu, která tehdy ve Watfordu hrávala.

Ovšem vystoupení ostatních anglických, ale i skotských klubů bylo úplně o něčem jiném, o čemž jsem se mohl přesvědčit v nových, stísněných podmínkách brněnských kolejí hned druhý den po nástupu na školu na konci září 1983.

Neměl jsem úplně ideální výhled na obrazovku, která byla navíc v ten den černobílá. Ještě jsem nevěděl, že dobrá místa k televizi na fotbaly je třeba dopředu zarezervovat. Přesto jsem si vychutnal nádherný souboj Dukly Praha s Manchesterem United, který se odehrál hned v prvním kole PVP.

Myslíte si, že jsem jako fanoušek Liverpoolu fandil Dukle? Vůbec ne! Měl jsem rád celou Anglii, všechny týmy a bez výjimky jsem jim tehdy v evropských zápasech fandil. Navíc Duklu jsem nesnášel, byl to vojenský tým, uměle vytvořený a protěžovaný nenáviděným komunistickým režimem. A naopak musím přiznat, že hráči Man Utd kolem kapitána Bryana Robsona tehdy působili sympatickým dojmem.

Přímý přenos z prvního zápasu na Old Trafford jsem poslouchal ještě doma před zahájením školy z rádia, televize jej nedávala. Dukla podala podle všeho na hřišti soupeře skvělý výkon, dokonce šla do vedení, za Man Utd vyrovnával až v poslední minutě z penalty reprezentant Wilkins.

V odvetě opět začala lépe Dukla a rychle dala gól, ještě v prvním poločase však krásnou střelou vyrovnal Robson. V druhé půli se hrálo nahoru dolů, žádný tým nechtěl dopustit prodloužení či případné penalty. Dukla hrála více než vyrovnaný zápas proti favorizovanému soupeři, který však měl více štěstí a čtvrt hodiny před koncem šel po hlavičce Ira Stapletona do vedení, což znamenalo, že Dukla musela k postupu podle pohárových pravidel vstřelit dva góly. Nevzdala se, jeden dala a v úplném závěru si vytvořila další velmi dobré šance, United se však se štěstím ubránili. Ale na výkon Dukly i na celý zápas pěly den poté noviny ódy.

Tato pohárová sezóna se vyvinula pro ostrovní kluby na rozdíl od té předchozí tak příznivě, že při svém vyvrcholení v dubnu 1984 z 12 týmů v semifinále všech tří pohárů bylo plných 6 týmů z Británie, čili téměř maximum!

A los dopadl tak, že se klidně mohla konat britská finále. K tomu ale nakonec ani zdaleka nedošlo. U svých příbuzných jsem dva z těch šesti zápasů viděl v přímém přenosu na „Vídni“. Nejprve Dundee United neudrželo v PMEZ skvělý náskok 2:0 z domácího zápasu.

V Římě proti AS dostalo na Olympijském stadiónu o gól víc, aniž by skórovalo. Byl jsem z toho speciálně zklamaný, protože i když jsem v tu chvíli ještě o postupu Liverpoolu do finále nevěděl, už jsem kalkuloval, že proti domácímu týmu by měli The Reds ve „věčném městě“ výrazně ztíženou úlohu. Navíc konfrontace s italským fotbalem nedopadala v těch letech pro Anglii dobře, ať už šlo o klubovou či reprezentační úroveň.

Vzápětí po vyřazení Dundee jsem sledoval, jak přemožitel Dukly (ale poté i Barcelony tehdy s Maradonou a slavným argentinským trenérem Menottim) Manchester United bojoval na Juventusu o finále PVP po nepříliš nadějné domácí remíze 1:1, tedy po stejném výsledku na OT jako s pražským vojenským týmem.

Nemusí to vypadat od fanouška Liverpoolu objektivně, ale Juventus byl mnohem lepší. Přesto se klidně navlas mohl opakovat scénář z prvního kola z Prahy i v Turíně. Domácí šli rychle do vedení, měli i další dobré příležitosti, jenže v druhém poločase z ojedinělé šance hostí severoirský mladík Whiteside vyrovnal a vzápětí Man Utd zazdil tutovku.

Už už se zdálo, že se bude prodlužovat, když minutu před koncem Juventus přece jen strhnul vítězství na svou stranu. Bylo to sice ze situace zavánějící ofsajdem, ale postup italského týmu byl nejen podle mě zasloužený. Vypadl překvapivě i obhájce PVP Aberdeen s FC Porto a v poháru UEFA podobně jako Dundee nezvládl Nottingham po výhře doma 2:0 zápas v Bruselu, v odvetě se po výsledku 3:0 radoval Anderlecht.

Takže vedle Liverpoolu se ze všech britských nadějí prosadil do finále pouze Tottenham přes Hajduk Split v poháru UEFA. Tajenka tohoto poháru se vyluštila tradičně dřív, než přišel v PMEZ na řadu Liverpool. Škoda, že jsem se neměl možnost díky brněnskému azylu na závěrečná utkání tohoto poháru mezi Spurs s Anderlechtem dívat. V této soutěži se tehdy jako obvykle hrálo finále na dva zápasy, oba je vysílala rakouská televize a byly podle všeho velmi pěkné a dramatické. Oba skončily výsledkem 1:1, viděl jsem jen gólové sestřihy.

Pamatuji si z nich, že v odvetě na WHL domácí Roberts vyrovnal až pár minut před koncem, čímž poslal zápas do prodloužení a následně do penalt, které se podle regulí tuším toho roku staly novinkou. Nebo minimálně poprvé rozhodovaly o vítězi evropských trofejí.

Jsem si jist, že ještě v roce 1981 by se nerozhodná finále opakovala, u poháru UEFA by to bylo formou třetího zápasu na neutrální půdě. V každém případě první finálové penaltové rozuzlení v evropských pohárech přineslo radost v podobě trofeje kohoutům. Spoluhráčům Raye Clemence i jemu samotnému jsem to samozřejmě přál, i když hrdinou obou finálových zápasů a zejména pak rozstřelu se mezi tyčemi stal jeho 21-letý náhradník Tony Parks.

Jestli chtěl Liverpool vyhrát nejcennější evropskou trofej počtvrté, čekala jej, jak už jsem naznačil, velmi těžká úloha. Z AS Roma šel na domácí půdě strach. V době zápasu jsem se už začal připravovat na zkoušku z anatomie a nemusel tedy pobývat v Brně. Věděl jsem tedy, že zápas, který československá televize vysílala (rok předtím bylo finále PMEZ na naší TV jen pozdě večer ze záznamu), bych měl v klidu v pohodlí domova sledovat a tak se i stalo.

Výraz „klid“ je možná až nečekaně výstižný vzhledem k tomu, že šlo o finále PMEZ. Domácí prostředí se ukázalo být pro italský tým možná trochu dvousečnou zbraní, protože na hráčích AS byla hodně znát nervozita.

Tlačili se sice víc dopředu než Liverpool, který se choval jako hostující tým, nikam se nehnal a vyčkával. A vyplatilo se to velmi brzy, po necelé čtvrthodině hry se po sérii neuvěřitelných chyb domácích ve vlastním pokutovém území zapsal do střelecké listiny Phil Neal, který skóroval i v římském finále PMEZ před sedmi lety, byť tehdy pouze z penalty.

Vzápětí padl po podobné situaci druhý gól, správně však nebyl uznán, tuším šlo o ofsajd. Pak se dlouhé minuty nic zvláštního nedělo, takž vyrovnání domácích v závěru poločasu přišlo jako blesk z čistého nebe. Ani poté se však obraz hry nezměnil, v druhé půli i v prodloužení nezaujatí diváci zřejmě zívali nudou. Byla to opatrná hra z obou stran, nebezpečných akcí bylo málo.

Hráči AS Roma byli přece jen díky domácímu prostředí asi o něco málo aktivnější, na straně Liverpoolu nejvíc bavil publikum v některých momentech komik Grobbelaar. Zápas tak dospěl až k penaltám, v nichž hrálo psychické rozpoložení i nadále hlavní roli. Těsně před koncem nastoupil v dresu Liverpoolu pro mě do té doby neznámý hráč, Steve Nicol. Správně jsem odhadl, že tam jde speciálně kvůli exekuci ze značky pokutového kopu. Šel hned jako první – a přestřelil branku!

Na římských fotbalistech však byla vidět ještě větší dávka nervozity, kterou navíc Bruce Grobbelaar neustále podporoval svými pohyby, grimasy a gesty, jež přivedl k úplné dokonalosti. Výsledkem byla zahozená penalta mistra světa z roku 1982, Bruna Contiho, který, podobně jako Nicol, v druhé sérii přestřelil.

Další liverpoolští střelci už dávali góly s přehledem, takže ve čtvrté sérii musel jiný světový šampión, Graziani, vyrovnat. Jenže pár vteřin poté, co Grobbelaar opět naplno použil svou mimiku, škrtl míč vyslaný z kopačky tohoto Itala o břevno a přeletěl branku. Když to náš gólman, který skočil na stranu, uviděl, dal naplno průchod svým emocím. Bylo totiž jasné, že od dalšího evropského triumfu dělí Liverpool už jen krůček.

Nevím už, kdo ze slavných komentátorů naší socialistické televize nám tehdy zápas zprostředkovával, pamatuji si ale, že celou dobu vyjadřoval rozčarování nad jeho úrovní. Ke konci viděl, že hlavně Liverpool je příliš pasívní a vydedukoval si z toho, že si na penalty věří. A tak když si k poslednímu pokutovému kopu stavěl na značku bílého bodu míč Alan Kennedy, tak tento komentátor do mikrofonu suverénně prohlásil, že je to zkušený hráč, který by s proměněním penalty neměl mít problém. A tak se i stalo. Náš levý obránce s přehledem poslal míč do opačného rohu, než skočil římský brankář a na naší straně mohl vypuknout gejzír obrovské radosti.

Kdybych tak jen spolu s panem komentátorem v tu chvíli tušil, jak to tenkrát doopravdy bylo! Podle reportáže v časopise „Stadión“ někdy z podzimu 1984 dopadly penalty svým způsobem překvapivě, protože římský gólman Tancreddi měl být specialista na jejich likvidaci.

To však nebylo nic proti vzpomínkám našich hráčů. Přečetl jsem si je teprve nedávno a z jejich slov na mě šly i po těch dlouhých letech mdloby. Na penalty si prý vůbec nevěřili, ani si nemysleli, že na ně dojde. A když je přesto v tréninku zkoušeli, tak ji z pěti střelců proměnil jen jeden. Jestli si myslíte, že to byl Steve Nicol, tak hádáte správně! No prostě vědět ty okolnosti v onom předposledním květnovém večeru 1984, tak bych si prožil opravdový horor!

To už ale dnes není podstatné, stejně jako novinové titulky článků referujících o zápase, z nichž mě utkvěl v paměti výraz „Vznešená nuda“. Autor reportáže tím chtěl vyjádřit, že jsme sice viděli v akci fotbalisty, kteří patří k nejlepším na světě, ale hráli příliš opatrně, což bylo na úkor fotbalové krásy.

Bylo to asi výstižné hodnocení finále PMEZ 1984, ale já se za takový průběh vůbec nestydím. Liverpool odehrál to, co potřeboval, v bouřlivém prostředí na půdě soupeře.

Že se historie na způsob zisku trofeje až tak dopodrobna neptá, jsem věděl už tehdy a tak jsem si radost užíval. A už jsem se podvědomě těšil na další sezónu, protože se zdálo, že liverpoolský stroj šlape i po odchodu Boba Paisleyho na jedničku. Kdybych tak jen tušil, co bude následovat!

• Jak jsem sledoval anglický fotbal v 70. letech minulého století
• Jak jsem sledoval anglický fotbal na počátku 80. let