We like: LFC je postaven na velmi krásných a pevných základech

Dokáže pútavo aj dlhé hodiny rozprávať o tom, čo zažil, o Liverpoole, o živote. Ivo je ďalším do partie zvanej We Like, ktorý sa teda aktuálne pobral cestou snáď až encyklopedických vedomostí. Usaďte sa, stojí to za to.


Drvivá väčšina fans Ťa pozná, ako fanúšikovskú legendu LFC, ale ako si sa vôbec dostal ku klubu nášho srdca?

Už jsem to možná několikrát na různých stránkách při různých příležitostech psal a mluvil o tom i do televize, tak snad se nebudu moc opakovat.

Liverpool mě zaujal už v roce 1975, když mi bylo 10 let. Anglickou ligu tehdy bylo možno sledovat na černobílých obrazovkách prostřednictvím krátkých sestřihů ve zprávách nebo v pořadu „Sport v zahraničí“.

V pondělních novinách pak bylo možno přečíst si výsledky a tabulku, v některých dokonce i střelce gólů. Někdy bylo možné si na anglickou ligu dokonce i v omezené formě vsadit, hlavně mezi vánočními svátky, kdy se žádný jiný důležitý sport v tehdejší době neodehrával. Vlastně ani nevím, čím mě Liverpool v první chvíli přitáhl. Matně si vzpomínám, že jsem jej někdy na jaře zaregistroval na pátém místě tehdy 22členné tabulky, ale vím že už ten název musel pro mě být tak nějak magický. No a hned na podzim 1975 jsem z výše uvedených sdělovacích prostředků sledoval začátek jejich cesty za prvním ligovým titulem získaným pod vedením Boba Paisleyho.

Samozřejmě to tehdy nebylo úplně na prvním místě mých zájmů, natolik anglická liga zase medializována nebyla a kluci toho věku mívají, nebo aspoń v mých časech měli, vedle školních povinnosti i spoustu jiných činností. Ale Liverpool se mi v tu sezónu dostal do podvědomí, přestože jsem dlouho neznal jména hráčů a vlastně vzhledem k černobílé obrazovce dnes ani netuším, odkdy jsem věděl, že hrají v červených dresech. Natož abych znal hymnu! Ale musela to být od začátku nějaká intuice, protože jsem v těch začátcích vůbec nemohl vědět, že mi Liverpool jako město i klub svou filozofií a mentalitou tolik sedne.

Potom už to šlo samo. V sezóně 1976/1977 cesta nejen za dalším titulem, ale hlavně za první nejcennější evropskou trofejí, kterou byl Pohár mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Nepamatuji si paradoxně ani tak čtvrtfinálový postup přes St. Etienne s legendární odvetou na Anfieldu, jako spíš semifinále s FC Zurich, které bylo jednoznačnou záležitostí reds. A pak samozřejmě finálová radost, i když zápas v Řimě s Borussií Mochengladbach jsem viděl až po dlouhých letech, když se mi jej povedlo celý koupit na videokazetě.

To nejdůležitější z pohledu mého vztahu k Liverpoolu přišlo ale až v prosinci 1977, kdy v Superpoháru (každý rok se utkal vítěz PMEZ a PVP) po remíze 1:1 v Hamburgu jsem měl možnost vidět na československé obrazovce odvetu na Anfieldu. Do Hamburgu v létě 1977 Liverpool prodal svou největší hvězdu, Kevina Keegana, ale ani s ním se hosté po celý zápas, když to řeknu s nadsázkou, skoro nedostali z vlastní poloviny. První gól Liverpoolu, který jsem viděl v přímém přenosu, dal paradoxně Phil Thompson. Legendární stopér, který už ale pak snad dával jen nechtěné góly do vlastní sítě. Hlavně se ale po úžasném výkonu, v atmosféře, o které jsem během zápasu nechápal, že ji vůbec někdo může vytvořit, zrodil se úžasný výsledek 6:0. Z černobílé obrazovky sálala úžasná energie a já jsem velmi zatoužil být součástí toho všeho a ne se jen na to dívat zvenčí. Ač jsem ještě o klubu a jeho filozofii skoro nic nevěděl, už jsem byl definitivně jejich.

V rokoch, ktoré spomínaš, bol LFC dominantný na domácej scéne, a vcelku pravidelne sa dostával ďaleko, poprípade aj vyhrával Európske poháre. V čom podľa Teba urobil klub chybu? Bolo to uspokojením, nereagovaním na nedozierne možnosti v marketingu, ktoré využil United, či v niečom inom, keďže už nekonečné roky zúfalo očakávame titul?

Na začátku 90. let se stalo se podle mě víc chyb nebo nešťastných okolností najednou. Už v roce 1990 odstoupil sir John Smith z funkce předsedy klubu a nové vedení opravdu s velkou pravděpodobností zaspalo dobu a nereagovalo dobře na ony zmiňované nové možnosti v marketingu.

Pro mě však jsou mnohem viditelnější problémy našeho ústupu ze slávy v manažerech. Na jaře 1991, v době vrcholícího boje o titul s Arsenalem, odstoupil z této funkce Kenny Dalglish. Byl to blesk z čistého nebe a tento jeho krok je pro mě dodnes trochu opředen tajemstvím, ačkoli jsem si přečetl nedávno jeho vysvětlení na stránkách lfcway. Na jeho místo byl pár týdnů na to jmenován místo Dalglishe Graeme Souness, což se brzy ukázalo jako osudná chyba s dalekosáhlými důsledky.

Sice také vynikající legendární hráč, který ale jako manažer úplně selhal, nejen v Liverpoolu, ale poté i v dalších působištích. Převzal špičkový evropský tým, s kterým ještě v sezóně 1991- 92 i díky velmi snadnému losu po celou dobu soutěže vyhrál FA cup. Ale postupně po dobu tří let jeho působení výborně namazaný a bezchybně pracující stroj, jakým byl Liverpool FC, úplně pokazil. Nepochopil jsem odchod některých skvělých hráčů (namátkou Beardsley, Houghton), které nahradili možná mladší, ale průměrnější. Ale nejen to. Jako by tehdy byla narušena kontinuita úplně všeho, co v Liverpoolu po dlouhá léta od dob Shanklyho fungovalo.

Kdybychom sami nevyklidili tímto způsobem pole, tak Manchester United by dost možná nebyl, tam kde je a Ferguson by dnes byl možná zapomenutý manažer. Takhle tento náš rival zaplnil místo, které se na špici uvolnilo a usídlil se tam. Role se obrátily a psychika teď hraje proti nám. Už dlouhá léta se křečovitě snažíme vybojovat titul zpět, ale návrat na vrchol je s přibývajícími léty stále těžší, protože nenaplněná očekávání zvyšují nervozitu. Když všichni, kdo jsou s klubem spojeni (včetně fanoušků) budou nadále v tomto zoufalém očekávání, možná se čekání na titul ještě hodně protáhne. Nevím, jestli to vyjadřuji srozumitelně, ale jsem přesvědčen, že bez určitého uvolnění napětí se úspěchů nedočkáme.

Určite máš pravdu, že tlaky sú tu veľké, ale pri klube rangu LFC ani iné byť nemôžu. Takže tam niekde je začiatok marazmu, v ktorom sa klub zmieta už viac ako 20 rokov. Stále si však myslím, že pri poriadnom vedení by naša strata za Man Utd nemusela byť až taká priepastná. Veď určite sa dalo vyťažiť viac napríklad z výhry v pohári UEFA (v roku 2000, pozn.autora) a nepochybne oveľa viac z víťazstva v Champions League. Čo si Ty o tom myslíš?

Tak v tom se určitě plně shodneme. Je to obrovská škoda, že se na ty ojedinělé, velké úspěchy za posledních 20 let nepovedlo navázat. V sezóně 2000-1 jsme kromě titulu vyhráli úplně všechno co se dalo, protože jsme tuším zaváhali na startu soutěže a ztrátu už nedohnali.

V následující sezóně jsme hráli možná ještě lepší a pohlednější fotbal, ale neměli jsme potřebné štěstí, trofeje nám o vlas unikaly. Titul jsme tehdy prohráli jen díky poklesu formy na přelomu roku a díky tomu, že Arsenal měl v tu dobu skvělý tým a odehrál fantastickou sezónu bez podobného výkyvu výkonnosti, který v zimě postihl nás.

Také v roce 2008-9, kterou ještě máme vcelku v živé paměti, nás v konečném účtování předběhl jen jeden tým a to doclea těsně. Bohužel to byl náš hlavní rival, Manchester United a na první pohled se dá říci, že nezaslouženě, na rozdíl od Arsenalu v roce 2002. Mnozí to dodnes svádí na tehdejší americké majitele, kteří pak byli hlavními viníky úpadku v dalších sezónách a mají jistě kus peravdy. Naopak spousta lidí dnes za tuto sezónu oslavuje tehdejšího manažera Rafu Beniteze a přeje si jeho návrat na lavičku. Podle mě však právě Rafa prokoučoval několik zápasů s papírově slabšími soupeři a tyto zbytečné ztráty bodů nás stály titul.

Máš pravdu, že tlaky na Liverpool jsou velké a jiné být nemohou. Já k tomu dodám, že tradice zavazuje a přestože v současné situaci vypadá zisk titulu pro Liverpool jako sci-fi, je přímo povinností všech, kdo se ke klubu hlásí, aby toto prokletí co nejdřív společnými silami zlomili.

S tým Rafom sa zhodneme, treba mu poďakovať za krásne pohárové noci, rozbehnutie akadémie, ale netreba zabúdať ani na jeho lapsusy. Načali sme majiteľov. Moores futbalu veľmi nerozumel, Hicks + Gillett jr. patria na gilotínu, čo si myslíš o Fenway Sports Group a ich filozofii?

Rafa určitě dal klubu také mnoho pozitivnho, nechci aby to vyznělo, že ho hodnotím negativně. S hodnocením bývalých majitelů nezbývá, než souhlasit. Proto jsme byli všichni rádi za příchod FSG.

Zpočátku to vypadalo, že jsou pro nás doslova spásou. Jejich filozofie se mi líbila, s jejich představami jsem se dokázal ztotožnit. Postupně se ale ukazovalo, že ne všechno bude tak růžové. Zřejmě také nerozumějí anglickému prostředí a fotbalu speciálně, jak by bylo potřeba.

Zejména období od konce minulé sezóny do konce přestupového období mě z tohoto pohledu hodně zaskočilo, v krocích našeho vedení bylo spousta diletantsví. Nezbývá, než věřit, že se pánové z FSG rychle zorientují a posunou náš klub tam, kam na začátku slibovali.

Ako si vnímal letný deadline day? A ako vnímaš, že klub pustil na hosťovanie Andyho Carrola a nedoviedol žiadnu náhradu?

Abych byl upřímný, v době deadline day jsem byl vycestovaný a jak to dopadlo jsem se dozvěděl až 1. 9. večer. Myslel jsem, že jde o špatný vtip.

Kádr jsem viděl jako oslabený, speciálně v útoku. Odchod Andy Carolla bych považoval za chybu i kdyby místo něj někdo přišel. Hned následující zápas s Arsenalem ukázal, že jsme se dostali do velkých problémů. Že pro první polovinu sezóny máme k dispozici úzký kádr tvořený velmi mladými,nezkušenými hráči a v kterém chybí alternativy do ofenzívy.

Teď se sice ukazuje, že všechno zlé je k něčemu dobré. Mladící museli dosat šanci a ukázalo se, že budujeme velmi perspektivní tým, který může v budoucnu dokázat velké věci. V této sezóně se ale podle mě ještě chyby udělané v přestupovém období projeví, speciálně Carroll nám bude chybět.

Také mám strach o to, že ta zátěž na mladé hráče bude enormní a že by se mohli tak říkajíc utavit.

Pri mladíkoch mám okrem tebou zmieňovaného unavenia, obavy aj z toho, ako sa vyrovnajú so situáciou, keď sa im prestane dariť. Je tu nový manažér, ktorý, napriek situácii, ktorá nastala po prestupovom období aj napriek nelichotivým výsledkom, sa so situáciou vysporadúva výborne a jeho chlapci nás futbalom bavia. Osobne verím, že práve Brendan Rodgers je tým, kto LFC posunie tam, kam patrí. Aký je tvoj pohľad naňho?

Zápas od zápasu si u mě získává stále větší respekt! Zpočátku jsem byl opatrný, prezentoval se sice od svého příchodu výborně, ale já nejsem člověk, kterého příliš zaujme krasořečnění. Od začátku jsem říkal, že si počkám na jeho činy. Nedovedl jsem si navíc moc představit systém, kterým chtěl hrát, v anglických podmínkách a s hráči našeho kádru (před jeho obměnou).

Tady jsem však hned dodával, že Liverpool byl v nejlepších časech úspěšný mimo jiné i díky tomu, že nehrál klasický anglický fotbal, ale vnesl do něj i kontinentální prvky. Současný šéf UEFA Michel Platini svého času dokonce přímo prohlásil, že Liverpool hraje evropský fotbal.

Ale to jsem odbočil. Na začátku sezóny jsem nevylučoval ani to, že nový manažér může být tak úspěšný, jako Shankly či Paisley, ale ani to, že dopadne po půli sezóny jako Hodgson. Poslední zápasy nasvědčují spíš první variantě a všichni si přejme, aby to tak opravdu bylo. Znovu opakuji, Brendanovi věřím stále víc. Liverpool může pod ním dokázat velké věci a vrátit se tam, kde ho všichni, co máme náš klub rádi, chceme vidět.

Jsme ale teprve na úplném začátku cesty, to je třeba mít stále na paměti.

Hovoríš, že sme na začiatku cesty. Teda asi nedávaš veľkú šancu, že by sa Gerrard spolu s Carragerom dočkali titulu?

Jsme sice na začátku cesty, ale neřekl jsem, jak ta cesta bude dlouhá:). Dokud oba aktivně hrají, nic není vyloučeno. Nikdy neříkej nikdy!

Lucas Leiva. Hráč, ktorý polarizuje fanúšikov. Ako ho vidíš Ty?

Tak já si myslím, že ta polarizace už je spíš minulost. Sám jsem jej svého času nemusel a vadilo mi, že ho Rafa stavěl na můj vkus až příliš často. Ale výkonnostně šel od dob Rafy výrazně nahoru a nemyslím si, že se dnes najde hodně lidí, kteří by tvrdili, že Lucas není platným hráčem pro Liverpool.

Koľko krát si bol na Anfielde a aký je Tvoj najlepší zážitok?

Když vynechám prohlídky stadiónu, tak poprvé jsem na Anfieldu shlédl v roce 1996 zápas ME, ve kterém Česká rep. slavně porazila tehdy obrovského favorita z Itálie. Je asi divné, když se přiznám, že to byl můj největší zážitek z Anfieldu, ale asi ano. Byl jsem tehdy v Anglii úplně poprvé, od pádu komunistického režimu ještě neuplynula příliš dlouhá doba a už jen skutečnost, že jsem se ocitl v Liverpoolu, byla pro mě jako sen.

I pro místní jsme byli tehdy za exoty v tom dobrém slova smyslu, neskutečně nás hostili, platili jedno pivo za druhým a moc nám proti Itálii fandili. Obecně cestuji rád a poznávám nová místa, málokdy se vracím někam, kde už jsem byl. Ale když jsem si tehdy po návratu položil otázku, kam bych se z míst, která už jsem navštívil, určitě chtěl podívat znovu a vybrat si nějaká tři místa, tak by to byl Boží hrob v Jeruzalémě, stadión Anfield v Liverpoolu a pub Sama Doddse 200 m od Anfieldu. Tam jsme totiž neskutečně zapili naše vítězství, pro mě pikantně spolu s fans Evertonu a ještě za jejich peníze. Navzdory tomu, že se jim nelíbila moje červená šála, kterou jsem si na místě zakoupil.

Všechny jmenovaná tři místa jsem už opravdu navštívil znovu, na Anfield jsem se vrátil v dubnu 2007 na zápasy proti Midllesbrough a Wiganu (středa, sobota). Následoval zápas s Burnley v září 2009 a letos na jaře zápas proi WBA. Vesměs šlo o ligové zápasy a každá návštěva měla něco do sebe.

V tom prvním případě jsem konečně viděl na Anfieldu naživo hrát svůj klub a celkově bylo dost času prohlédnout si Liverpool a Anfield se vším všudy. Při druhé návštěvě určitě bylo zajímavé setkání s legndami klubu, protože jsme si připlatili vstupenku „hospitality“. Bylo to tedy s pohoštěním před zápasem a po zápase a přišli za námi Jimmy Case a David Johnson, mé idoly dětských a studentských let. Letošní návštěva byla možná nejméně vydařená, Liverpool s WBA nešťastně prohrál, nevyšlo vůbec počasí a nebyl jsem zdravotně úplně v pořádku. Ale cesty nelituji. Udělali jsme si i výlet do Boltonu na zápas se Swansea a měl jsem tu čest dělat před Anfieldem rozhovor pro Digi sport, jehož štáb se tam nečekaně objevil.

Ktorý hráč, z tých, čo si pamätáš bol najlepší, prípadne, ktorý bol Tvoj obľúbenec?

Vždy jsem bral fotbal jako kolektivní sport a u Liverpoolu jsem hlavně dřív speciálně obdivoval týmového ducha dokresleného skvělou atmosférou na Anfieldu. V 70. a 80. letech vše fungovalo jako dobře namazaný stroj, který snad neměl slabinu. I z toho důvodu jsem měl rád vždy všechny hráče, kteří za náš klub odváděli poctivou práci.

Kdybych ale měl přece jen někoho jmenovat, tak zpočátku, v 70. letech to byl Terry McDermott, Phil Neal a samozřejmě Kenny Dalglish,v 80. letech bych k nim přidal Iana Rushe, Jana Molbyho a Johna Barnese. Dál už přidám jen Steva Gerrarda, jinak tyhle hráče u mě aspoň co do oblíbenosti nikdo jen tak nepřekoná.

Abych to trochu zdůvodnil: Terry Mc Dermott – podle mě nedoceněný hráč, svého času se o něm říkalo, že je nejlepší náhradník na ostrovech, na můj vkus dostal málo příležitostí v reprezentaci. Já si jej ale pamatuji jako velmi kreativního středopolaře, který uměl tvořit hru a dal i hodně důležitých a krásných gólů.

Phil Neal – už tehdy moderní moderní pravý bek, který nejen skvěle bránil, ale měl i parádní útočné výpady, dával i hodně gólů. Také to byl neomylný střelec penalt, v důležitém zápase neuspěl v této disciplíně snad jen jednou za celou kariéru.

Kenny Dalglish – netřeba blíže představovat, ještě se k němu vrátím.

Ian Rush – velmi dlouhá a velmi úspěšná kariéra v Liverpoolu, zabiják se vším všudy.

Jan Molby – pohyboval se po hřišti zajímavě, ale byl to tvůrce hry, jaký se jen tak nevidí. Viděl jsem jej hrát za starou gardu před třemi lety v rámci benefice Hillsborough a jeho hrou jsem se i po letech neskutečně bavil. Hodně přibral, ostatně náběh k tomu měl vždy, stále však měl míč u nohy, jako by v ní měl magnet a rozdával stejně přesné přihrávky jako zamlada.

John Barnes – křídlo, které nám každý mohl závidět a které nám dnes stále velmi chybí, i když se minimálně v osobě Sterlinga blýská na lepší časy.

Steve Gerrard – už dnes je legendou, taky se k němu ještě vrátím.

Najlepšia jedenástka?

Tak to je hrozná otázka pro člověka, který sleduje Liverpool tak dlouho jako já:). Ale zkusím to.

Clemence – Neal, Carragher, Hansen, Alan Kennedy – McDermott, Gerrard, Molby, Barnes – Dalglish, Rush.

Asi hodně ofenzívní sestava a dá se z ní vyčíst, které období ze svého sledování Liverpoolu mám nejraději. Ale byla to fakt těžká otázka, spousta skvělých hráčů se sem namohla vejít. Některé osobnosti z této jedenáctky už jsem přiblížil a slíbil jsem, že se ještě vrátím k Gerrardovi, i když si myslím, že ho netřeba příliš komentovat. Je vlastně kromě Carry jediný mimo slavné období 70. a 80. let, už dnes je ale legendou a o jeho nominaci nemohlo být sebemenších pochyb. Obdivuji na něm spoustu věcí a miluji ten jeho častý ustaraný výraz, který ukazuje, jak mu osud Liverpoolu leží na srdci:).

Najväčšia legenda?

Tady budu pravděpodobně ve shodě s většinou. Jednoznačně Kenny Dalglish. Můj nejoblíbenější hráč všech dob a i k němu jsem slíbil, že se ještě vrátím.

Přišel do Liverpoolu v létě 1977 aby nahradil Kevina Keegana a ihned rozptýlil všechny obavy, že tento těžký úkol nezvládne.

Dokonce Kevina předčil, i když v tomto se mnou jistě mnozí nebudou souhlasit, Keegan je samozřejmě také legendou. Možná je to tím, že Liverpool jsem začal intenzívně sledovat právě zhruba až od Dalglishova příchodu, nic to ale nemění na tom, že King Kenny byl prostě můj idol a vzor dětských a studentských let. Mohl bych o něm popsat spoustu stránek,ale tady zůstanu jen u toho, že mu velmi děkuji, co pro náš klub udělal, za tu spoustu radosti, kterou mě a dalším fanouškům Liverpoolu dlouhé roky přinášel.

Čo by si odkázal čitateľom lfcway.com?

Snad jsou to zbytečná slova, ale vzkázal bych, aby všichni zůstali věrní Liverpoolu i přes těžké období, které dlouhodobě prožíváme.

Rád říkám, že i nad těmi nejčernějšími mraky vždy svítí slunce a v podobném duchu se ostatně nese i naše hymna. Nic z toho, co jsme za poslední dobu museli překousnout, nám nebrání, abychom na svůj klub byli hrdi a ukotvili si jej pevně v srdci.

Liverpool je postaven na velmi krásných a pevných základech a vyznávat jeho filosofii stojí za to, mnohokrát mi to v životě pomohlo.

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply