We like: Lucas? Sebevědomý mladý muž

V dnešním díle rubriky We like se blížeji seznámíme se zajímavým fanouškem z Německa.


Je to již starší pán, nedávno oslavil 60.leté výročí aktivního fandění Borusii Dortmund. A zároveň se připravuje na oslavu 50.let fanění Liverpool FC.

V následujících řádcích se stanete svědky strhujícího vyprávění fanouška, pro nějž je fandění více než posláním.

Dozvíte se proč fandí LFC, něco málo o jeho sbírce dresů, o návštěvách Anfieldu nebo také, co si myslí o aktuálních tématech, jako např. působení Lucase v LFC či Carrův návrat na hřiště.

Rozhovor je poměrně obsáhlý, proto je rozdělen do dvou částí. Nyní si vychutnejte jeho první část.

Jak dlouho fandíš LFC a proč zrovna LFC?

Příteli, narodil jsem se za války v Dortmundu, když mi bylo čerstvě 18, tak havarovalo letadlo v Mnichově s hráči Manchestru United, pamatuji si to zděšení dodnes, nedávno mi to připomněla hávarie letadla s hokejisty Jaroslavli. Začal jsem se trochu zajímat o ten tým ze severovýchodu Anglie, zajímalo mě jestli se jim podaří vrátit se na evropskou scénu.

V tu dobu jsem byl kovaným fanouškem domácí Borussie a mnoho mých podobně pomatených přátel z kotle doslova nenávidělo anglické týmy. Takže jsem byl tak trochu vyvrhelem. No zkrátím to, United mě tehdy nenadchli a raději jsem se zařadil ke svým soukmenovcům z kotle Borussie a vrátil se k nenávisti vůči anglickým týmům.

5. Apríla v roce 1966 jsem byl v Londýně podpořit moje žlutočerné miláčky v semifinále evropského poháru proti West Ham United. Byla to moje první návštěva Anglie. Byl jsem doslova uchvácen a i moji kamarádi z kotle atmosférou, která panovala.

Uznávám Hammers mají silný hlas, ale my jsme jim tehdy zdárně sekundovali, i když nás bylo o mnohem míň. Ten zápas byl pro BVB fans zážitkem, celý zápas jsme doháněli manko, a díky dvěma brankám v posledních minutách jsme si odvezli nadějné vítězství. Doma jsme Hammers vyklepli a šlo se do finále.

Druhé semifinále hrál o několik dní později Celtic proti LFC a já průběh utkání poslouchal na rádiu v práci, říkal jsem si, no panečku, nečeká nás ve finále jen tak někdo.

Jako dítě jsem poslouchal z rádia válečné zpravodajství a ty informace z něho linoucí se mi zdály až nadpřirozeně autentické, když jsem tehdy poslouchal utkání z Anfieldu byl jsem ohromen, neslyšel jsem tenkrát komentář moc dobře, navíc anglicky jsem tenkrát moc neuměl, ale co si pamatuju byl ohlušující řev fanoušků, kteří dovedli svůj tým před bránu.

finále. Finále se tenkrát hrálo v Glasgow, natěšený Hampden Park sledoval nádherný zápas s úžasnou atmosférou, to co předvedli fanoušci LFC jsem ještě nikdy nezažil, byl to ten nejsilnější hlas, co jsem kdy slyšel, bylo to až dechberoucí, finále bylo pro mě hodně emotivní.

Po vítězném zápase, kdy jsme LFC porazili 2:1 v prodloužení, jsme se s mými kamarády shodli, že fanoušci soupeře byli úžasní. Po prohraném zápase zpívali svým fanouškům hymnu, která přehlušila naši radost, fans LFC tam bylo o „trochu“ víc než nás. Jeden z mých přátel uměl anglicky, tak když jsme to poslouchali překládal jednotlivá slova. Když hymna dozněla fanouškům soupeře jsme věnovali aplaus a měli přitom slzy v očích.

Od té doby fanoušci BVB přestali anglické týmy nenávidět, ba co víc oblíbili si ten z Liverpoolu. Po zápase jsme se střetli s několika fanoušky Reds, ale bylo to tenkrát jiné, než dřív. Násilí, agresivita byla ta tam. My jim tleskali, oni nám, podali jsme si ruce. To nás spojilo dá se říct navěky. Na počest tohoto zážitku se začala po Vesfálském stadionu v hojnosti zpívat hymna, kterou každý z ná pod zkratkou – YNWA.

Takže od tý doby jsem fanouškem nejen Borussie, ale i jejího bratra LFC. No pak přišly zlatá léta klubu z města Beatles a bylo vymalováno. Láska jako trám. Oba kluby miluju, jako své děti.

Kolik máš dresů LFC? Jaký z nich se ti nejvíc líbí?

Příteli, nahrál si mi, abych se pochlubil mou sbírkou. Tenkrát v Glasgow jsme strávili bujarou noc, zjevně i fanoušci Reds, protože jeden z jejich ráno po zápase pospával v parku.

Když jsme okolo procházeli, tak jsme ho vzbudili, blábolil něco nesrozumitelného, asi to je prapředek Jamieho, protože i kamarád, co uměl anglicky nevěděl, co říká, nakonec vyplynulo, že potřebuje pár liber na cestu domů. Nabídnul jsem mu, že mu dám těch pár liber, když si se mnou vymění dres. Ani se moc nerozmýšlel a souhlasil. To je můj nejoblíbenější dres akorát, už ho nenosím, nevejdu se do něj. Zarámoval jsem si ho a v mé kanceláři mi připomíná krásné chvilky mého mládí.

Později když byla možnost dostat se k dresům LFC neváhal jsem. Dodnes jsem vášnivým sběratelem dresů LFC. Mám jich přes stovku, když přestoupil Kevin Keagan do HSV počkal jsem si na něj po jednom ze zápasů a nechal si podepsat dres LFC s jeho číslem. To je můj druhý nejoblíbenější dres, ten jsem získal v Římě v roce 1977, hrálo se tam tenkrát finále evropského poháru, ve kterém se utkaly Gladbach proti LFC.

Sedm statečných kamarádů z kotle BVB se rozhodlo, že společně s německými fans pocestují do Říma speciálním vlakem, takříkajíc v přestrojení, přeci jen s Gladbachem jsme tenkrát nebyli v dobrých vztazích.

V té době jsem už dokázal kázat moudra i v angličtině, takže během dne jsme se seznamovali s fanoušky LFC, já oblečen v rudém rouchu, které jsem ukořistil kdysi v Glasgow, tenkrát jsem se do něj ještě vešel, to byly krásný doby mého života. Vyprávěl jsem jim o mojí poslední zkušeností s LFC a o fotbalu na Borusii a vzpomínkách na finále v Glasgow.

Vypili jsme tenkrát hodně piv po vítězném finále v poměru 3:1 pro LFC, vlastně tenkrát to bylo moje druhé vítězné finále, co jsem prožil, tentokrát však v kotli Reds.

Naše nové liverpoolské přátele postihla náhlá finanční katastrofa. Tenkrát cestovali i LFC fans speciálním vlakem za symbolickou cenu, protože tenkrát, když se jelo na fotbal, tak se rozhodně neplatilo. Takže symbolická cena byla jistý kompromis, založili jsme naše nové kamarády z Liverpoolu, aby se dostali v pořádku domů za svými rodinami a darem jsme od nich dostali jejich dresy.

Já dostal s číslem Kevina Keagana, na kterém se o pár měsíců později objevil i jeho podpis. Mimochodem s těmito fans LFC jsme se neviděli zdaleka naposledy. Paradoxně když jsem žil v Liverpoolu, hrálo se finále evropského poháru u nás doma na Vestfálském stadionu, kde tehdy jasně zavládla rudá barva v ochozech. Bylo to krásné setkání s mými přáteli, někteří kamarádi ze společného finálového fandění v Římě tehdy už nebyli mezi námi.

Na závěr jsme si mezi sebou 60letý dědci, jako již tradičně vyměnili dresy. Získal jsem tenkrát dres Patrika Bergera, který působil před LFC právě v Borusii. Jak symbolické. Miloval jsem hru Patrika Bergera, viděl jsem všechny jeho zápasy, v té době jsem pracovně často pobýval právě v měste řeky Mersey, takže ani Patrikův dres neunikl podpisu jeho nositele.

No ale zpátky ke dresům. Dnes není problém dres koupit, kupuju všechny dresy už několik let a sbírka se rozrůstá. Přijd se někdy podívat příteli.

Máš nějaké suvenýry?

Příteli, mám. Tenkrát v Římě jsme si vyměnili s jedním kamarádem odznáčky. Pár jich mám, dnes je to takřka zapomenutá věc, moc se nenosí, kdyby nebylo nás starých pák, tak už nespatří světlo světa.

Mám taky hrnky, všiml jsem si, že je víc leštím a pečuju o ně, než o hrnky ostatní. Ale talíře LFC nemám, ani povlečení, to spíš syn, ten si na to potrpí. Musí mít hodinky LFC, náramek LFC, to už není nic pro mě. Já jsem spíš na ty dresy, odznáčky a taky šály. Jsem už starší člověk, takže šálu hodně užiju. Když hraje Borussia nosím žlutočernou, když hraje LFC tak červenou.

Největším suvenýrem LFC je však pro mě moje manželka, se kterou jsem se poznal v Liverpoolu před 15ti lety. Shodou okolností na Anfieldu. Ve svých 58 letech jsem poznal po BVB 09 a LFC mou třetí doživotní lásku, se kterou jsem dodnes a která mi povila syna, jenž se pyšní titulem – liverpoolský rodák.

Dnes žijeme s manželkou a synem v Německu, přesto se do Liverpoolu často jako rodina vracíme. Mimochodem ten zápas se konal 09.09. Byl to můj šťastný den. LFC porazil Coventry 2:0 a jednu z branek vsítil Patrik Berger, můj oblíbený hráč už z dob, kdy válel za Borusii. Když jsem chtěl jeho podpis komunikoval jsem s jistou paní, která s podpisovou akcí souhlasila, ale až po té, co jsem jí za úplatu pozval na skleničku. Posléze se z ní vyklubala matka mého syna.

Uděláš si čas na všechny zápasy v sezoně? Sleduješ v pohodlí domova či chodíš do Sportbaru? Slavíš nahlas, když LFC dá branku?

Ano příteli, jsem již v důchodovém věku a mám tedy mnoho času na věnování se mému celoživotnímu hobby. Sleduji většinu uktání v přímém přenose, když zápas koliduje s Borusií, tak sledují posléze záznam LFC.

Společně s mými přáteli se scházíme v jedné putyce poblíž Vestfálského stadionu a zde sledujeme utkání. No a to víš, že nesedíme v koutě opírajíc se o hůlku, ale je o nás pořádně slyšet. V dřívějších dobách bylo fandění divoké, nesrovnatelné s tím dnešním. Dnes je fotbal něco, jako divadlo, dříve to připomínalo spíš býčí arénu, hodně ran utržil tehdejší fanoušek.

Vzpomínám si, že v dřívějších dobách, když hráli v sobotu Borussia doma a zároveň LFC, bral jsem si na stadion sebou rádio, dnes si zápas vychutnávám ze záznamů, příteli nevěřil bys jak moc se doba a ten svět kolem nás za těch pár let, co jsem naživu, změnil. Když jsem žil v Liverpoolu, tak jsem byl naopak návštěvníkem na Anfieldu a bral si rádio, abych měl nejčerstvější informace z Dortmundu.

Kolikrát si navštívil Anfield, jaké to bylo poprvé? Setkal si se někdy s hráči Reds?

Můj příteli, Anfield jsem navštívil podle mých záznamů 167 krát. Poprvé když jsem vstoupil do chrámu jménem Anfield, byl zdaleky jiný než jak ho známe dnes. Pozvali mě tenkrát moji přátelé z Říma, byl to tenkrát mimořádně povedený večer. Bylo to o 11 měsíců později od našeho prvního setkání v Římě.

Shodou okolností se v semifinále evropského poháru střetli opět Gladbach s LFC. První zápas na německé půdě, který jsem odfandil jako tradičně v sektoru hostí neskončil pro Reds příznivě. Během utkání jsme se domluvili s přáteli, že navštívíme poprvé v životě Liverpool a půjdeme shlédnout odvetu do svatostánku sídlícího na Anfiled Road. Lístky a veškerou péči nám v našem novém domově zajistili naši staří známí.

Na The Kop jsem sledoval řádění Raye Kennedyho v 6.minutě, King Kenny se připomněl po půl hodině hry a zajistil tak postupové vedení. Vše dokonal krátce po změně stran Jimmy Case. Sladké vítězství v poměru 3:0. Dodnes vzpomínám na to, jak mi běhal mráz po zádech.

V tehdejší době se stálo na tribunách a z vesela se zpívalo a tančilo, Anfield si mě získal. Nejvíce utkání jsem sledoval v období, kdy jsem v Liverpoolu žil na přelomu tisíciletí. Velmi krásné období mého života.

Během mého fandění jsem se setkal s mnoha hráči. Po tomto vítězství jsme slavili v centru města v baru, kam přišlo několik hráčů, byl to magický večer. Potřásl jsem si rukou s Kingem Kennym, to bylo neuvěřitelné, čišela z něj taková radost.

Nejvíce času jsem strávil s Patrikem Bergerem a Dietmarem Hammanem, to jsou úžasní borci, hráči s fotbalovým myšlením servírovaným přímo od Boha. Jsou to mí několikaletí přátelé.

V období, kdy působili tito hráči v Liverpoolu byli mými sousedy, pravidelně jsem je chodil sledovat na Anfield. Zmínil jsem se, že jsem se setkal s Kevin Keaganam, když přišel do Hamburku odstartoval v Německu Keaganománii, nahrál pěveckou desku, která neměla moc úspěch, ale na hřišti i mimo něj se prezentoval, jako sympatický člověk.

V naších končínách se často diskutuje o hráči jménem Lucas, myslíš, že je přínosem pro LFC, co si o myslíš o jeho působení na Anfieldu?

Ano to je v pořádku, že diskutujete, to k tomu patří. Pokud si dobře vzpomínám na Anfield ho přivedl Rafa s vizitkou ofenzivního hráče. V tehdejší době válela jiná esa a mladíček neměl na růžích ustláno a moc ze svého umu neukázal, dá se říct, že se rozkoukával.

Postupem času získával čím dál víc zkušeností a však na jiném postu než se původně považovalo. Nakonec po odchodu Alonsa a posléze Mascherana získal místo v sestavě na pozici defenzivního štítu, která v nynějším pojetí kopané získává na prestiži.

Viděl jsem v LFC mnoho playerů, Lucas není hrdinou titulků, odvádí však tvrdou práci. Alonso je na tomto postu extratřída, pár dalších jako např. Carrick, či svého času Makélélé jsou také výborní. Měl tam zranění kolena, není snadné se po tomto zranění vrátit, Patrik Berger či Michael Owen by mohli vyprávět.

Nedávno se vrátil a tým se pozvedl, je ještě hodně mladý a může se postupem času dostat na úroveň výše jmenovaných. Fanoušci ho i tak zbožňují, přináší kulturu gentlmenství. Vyzařuje z něj jakási aura pozitivního člověka.

Vedl jsem debatu s mým dávným přítelem z Říma, který je dodnes pravidelným návštěvníkem The KOP. Vyprávěl, jak se mu při fotbale zranil syn, který posléze přišel o možnost pokračovat v kariéře. V tu dobu si poranil koleno i Lucas. Když byl zraněný, tak zpíval v hledišti jeho song, prý mu to připomínalo jeho syna a pomáhalo se s tímto traumatem vyrovnávat a chtěl ho tak podpořit. Odpověděl jsem mu – aha proto zpíváš, že ho miluješ? Ano, zněla odpověď, pak dodal, že jeho nejmladší syn se účastnil tréninku s áčkem. Když se ho ptal, kdo se mu nejvíc líbil, řekl, že chce být jako Lucas.

Osobně jsem Lucase nepotkal, ale vždy když ho vidím na hřišti, sleduji odhodlaného a sebevědomého muže, který pracuje pro dobro týmu.

Dále u nás fanoušci diskutují o důvodech, proč se vrátil Carra v lednu do sestavy. Mnohým je líto, že sestavu opustil na jeho úkor Martin Škrtel a viní Rodgerse z nefér hry, z protěžování Jamieho (Carragher) za zásluhy, co si o tom myslíš?

To je zajímavá otázka, odpověď lze formulovat v dvojím nahlížení.

Kdysi hrál za Liverpool hráč jménem Dietmar Hamann. Velmi si ho dodnes vážím, nejen jako hráče, ale také z lidského hlediska. Když přišel do týmu mladý španělský záložník Xabi Alonso, zvýšil tak tlak na Diddyho a můj oblíbenec, navíc ze země mého původu, přicházel o sestavu.

Tím u mě získal Rafael Benítez velké mínus. Tenkrát jsem to těžko zkousával. A najednou podívejme jaký se nakonec z Alonsa stal pan hráč. Takže nakonec jsem pochopil Rafovo rozhodnutí. To je možná něco podobného u vás. A je to zcela přirozené. Většina z nás je hrdá na reprezentanty, spoluobčany našeho národa. Dobře tomu rozumím. Když se do Borussie před nedávnem vrátil Nuri Şahin, vyprávěl o určitém nedorozumění s koučem. Takové nedorozumění naznačil i Martin Škrtel v nedávném rozhovoru. K čemu mezi nimi došlo nevím, co se týče ztráty organizace, to si nejsem jist, že tomu tak bylo.

V každém případě je Carra zpátky a odvádí velmi slušnou práci, hodnou jeho jména. Rád sleduji jeho hru, je to fanouškovská modla, je hodně tvrdý k soupeři, ale také na spoluhráče, což napomáhá k lepší organizaci hry. Jamie je při zápasech na tribunách hodně slyšet, Martin Škrtel je spíš tišší, má však přednosti jinde například ve vzdušných soubojích, jak v obraném tak útočném pásmu.

Martin Škrtel je velmi dobrý a vidím v něm budoucnost, zároveň přeju Jamiemu krásnou rozlučku, pokud možno vítěznou.


Vzhledem k rozsáhlosti rozhovoru se můžete těšit na pokračování, kde se objeví odpovědi na otázky týkající se působení Rodgerse u kormidla LFC, bez kterých 3 hráčů si neumí představit dnešní LFC, či jak prožíval Istanbulskou noc, ale také jaká je jeho ideální all-time 11ka včetně náhradníků.

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply